Představení sbírky
Jmenuji se Kamil a nikdy bych nevěřil, že budu psát tyto řádky. Moje žena Terezka čtyři roky statečně bojovala s rakovinou prsu. Byla neuvěřitelně silná, nikdy se nevzdávala, i když jí nemoc postupně brala zdraví, sílu i naděje. Bohužel svůj boj na konci srpna prohrála.
Zůstali jsme se synem sami. Attila má teď pět let a většinu svého života znal mámu jen jako nemocnou – unavenou, vyčerpanou, často celý den v posteli. Rakovina mi vzala ženu, synovi mámu. Během těch let jsem musel být rodině čím dál více nablízku – vozit Terku na léčby, starat se o ni doma i o syna. To ale znamenalo postupně odkládat a nakonec úplně nechat své práce. Účty se začaly hromadit a některé zůstaly nezaplacené.
Tato sbírka vznikla proto, abychom zvládli to nejtěžší období, zaplatili to nejnutnější a měli šanci začít znovu – jen já a náš syn.
Komu pomůžeme?
Rád bych Vám představil náš příběh posledních čtyř let.
V září 2021 si Terezka nahmatala bulku v prsu. Vyšetření potvrdilo to nejhorší – trojitě negativní rakovina prsu s mutací BRCA1. Mysleli jsme si, že vše vyřeší odstranění nádoru a pár cyklů chemoterapie. Jenže místo toho začal nekonečný kolotoč vyšetření, zákroků a obav.
Terka celkem podstoupila 6 různých chemoterapií, odstranění obou prsů, několika uzlin v podpaží, ozařování trupu a hlavy, 4× cyberknife a 1× gamma nůž. I když byla někdy úplně vyčerpaná, nikdy si před námi nestěžovala. Myslela hlavně na nás, na syna, který ji znal převážně jako nemocnou. Neviděl ji běhat po venku, jezdit na kole, ale odpočívat po léčbě. Neustále jsem mu musel vysvětlovat, že máma nemůže, protože je nemocná.
Nemoc se stále vracela. Nejdříve metastáze v plicích, pak v mozku, později v játrech a kostech až se rozšířily do celého těla. Každá další zpráva znamenala další bolest, ale i další naději, že to zvládneme. V lednu jsme se stihli vzít pár dní před začátkem další chemoterapie – jen my a tři svědci. Naše malá chvilka štěstí uprostřed boje.
Jak nemoc postupovala, Terka ztrácela síly. I obyčejná chůze jí způsobovala neuvěřitelnou bolest. Cesty na ozařování ji hrozně vyčerpávaly a vadilo jí, že ji musím nosit do třetího patra. Proto se nechala 25. srpna hospitalizovat. I v posledních chvílích se nezajímala o sebe, ale o nás. Ptala se, na jakém hřišti si hrál Attila a co jsme měli k obědu.
Čtyři roky bojovala, nikdy se nevzdala. Do poslední chvíle byla tou nejúžasnější manželkou a nejlepší mámou.
