Roky jsem žila ve vztahu strachu. Dlouho jsem věřila, že se věci zlepší. Kvůli dětem. Kvůli rodině. Kvůli domovu, který jsme budovali. Náš dům stále splácíme hypotékou a kvůli finanční situaci jsme ho nikdy nemohli pořádně opravit. Přesto to bylo místo mých snů – hned vedle mají chalupu moji rodiče a já jsem si představovala klidný rodinný život a obnovu starého sadu, který k domu patří.
Dnes ale vím, že žádný majetek nestojí za to, aby děti vyrůstaly v napětí a strachu.
Rozhodla jsem se odejít. Ne proto, že bych to vzdávala, ale proto, že chci chránit sebe i své děti. Místo podpory však čelím dalším komplikacím. Nechci roky bojovat u soudů a zatahovat do toho děti. Toužím po klidném a důstojném řešení, které nám umožní začít znovu.
Po několika rodičovských dovolených jsem teprve rok zpět v pracovním procesu. Pracuji a práce se nebojím. Chci být soběstačná a postavit se na vlastní nohy. Zatím jsem si ale nestihla vytvořit finanční rezervu, která by mi umožnila tento krok zvládnout bez obav.
Největší strach nemám z práce ani z nové etapy života. Obávám se samotného začátku – období, kdy budu muset zajistit nové bydlení, právní pomoc a stabilitu pro tři děti bez jakékoli finanční opory.
Situaci nám navíc komplikuje i zdravotní stav našich dětí. Všechny tři žijí se vzácným genetickým onemocněním – Alportovým syndromem, kvůli kterému pravidelně docházíme na odborná vyšetření a kontroly. Děti potřebují klidné a stabilní prostředí, dostatek odpočinku a pečlivou péči při každém onemocnění. O to víc si přeji vytvořit jim bezpečný domov bez napětí a nejistoty, kde se budou moci cítit v klidu a bezpečí.
