Představení sbírky
Kdo je Nikolka? Je to ta nejstatečnější a nejsrdečnější holčička, kterou znám a mám. Vždy usměvavá s velikou chutí do života. Celý svůj život se od ní učím. Ona je tím hnacím motorkem pro mne samotnou, abych nikdy nic nevzdávala a vše nějakým způsobem zvládla. Náš start nebyl jednoduchý, ale měly jsme vždy jedna druhou a mezi sebou neskutečné pouto, které nám pomohlo vše překonat. Když jsem si před třemi lety vyslechla Nikolčinu diagnózu ALL, vše se ve mně zhroutilo. Ale velice rychle jsme si uvědomila, že v mém srdci není prostor ani čas na lítost a pláč. Moje dcera potřebovala vedle sebe silnou maminku, která ji pomůže tím vším projít. Spolu jsme vše zvládly a léčbu dokončily. Pomalu jsme se snažily vrátit zpět k našim životům. Ale pravdou je, že nás nemoc Nikolky změnila natolik, že to, co pro ostatní bylo a je samozřejmostí, pro nás bylo a bude vzácné. Nakonec jsme to ale dokázaly a užívaly si pospolu každičký den. Do chvíle, než Nikolka nastoupila do druhé třídy a strašák jménem ALL, byl zpět. S Nikolkou žijeme v rodinném domku, který stále opravujeme, abychom měly obě pevné rodinné zázemí. Na počátku druhé léčby jsme přišli o našeho pomocníka, s nímž jsme dojížděli do Olomouce. S automobilem, který už nám není schopen dále sloužit. Při první léčbě nám byla velikou oporou moje rodina a přátelé, kteří při nás stále stojí, ale teď musím požádat o pomoc i vás, protože už není v mých silách vše finančně zvládnout, tak těžká a dlouhá nemoc ukrajuje nejen z nitra člověka, ale především z toho, že člověk není schopen zvládnou při péči o své nemocné dítě vše, jak by chtěl a potřeboval.
Komu pomůžeme?
Nikolka je sedmiletá holčička s velkým srdcem. Narodila se jako zdravé, usměvavé miminko. Běžné dětské nemoci nás potkávaly jako všechny ostatní děti. Rýma, kašel, občas i laryngitida. Ve čtyřech letech se u Nikolky začala projevovat častá únava, bolesti bříška a hlavy. Nakonec se jí na těle začaly objevovat modřiny, kterými bylo během několika dní pokryto celé tělo. To už jsme Nikolku vezli do nemocnice ve Vsetíně, odkud jsme čekali okamžitý převoz do Fakultní nemocnice v Olomouci na dětské hemato-onkologické oddělení. 1. srpen 2019 nám přinesl začátek nejtěžšího boje v našem životě. Z nemocnice jsme se v tento den už nevrátili. Když za mnou přišla paní doktorka a zavolala si mne k sobě, tušila jsem, že to nebude dobré. Po tom, co mi oznámila, že výsledky krve potvrdily přítomnost leukémie, jsem už jen plakala a přestávala vnímat, co se kolem mne děje. Poté šlo všechno velmi rychle.
Odběr kostní dřeně, zavedení centrálního žilního katétru, podávání kortikoidů, chemoterapií, každodenní odběry krve a v neposlední řadě pomalé vypadávání vlásků. Všechny informace, které mi lékaři a sestřičky podávali ve srozumitelné podobě, jsem nebyla schopná v danou chvíli přijímat. Já viděla jen svoji dceru, jak při každém odběru krve pláče, jak ji doprovází strach a jak mne prosí, abych ji zachránila. S otázkou v očích, jak mohu dovolit, aby jí někdo tak ubližoval. Dítě vidí vše jinak, ale maminky, ty myslí vždy hlavně srdcem a láskou, které je v tak těžké nemoci velice zapotřebí. Vždy jsem byla se svoji Nikolkou, držela jí za ruku a snažila jsem se být pro ni tou největší oporou, kterou jsem mohla být. Nejtěžší byl pro nás obě první měsíc. Když jsme se po třiceti dnech vrátily z nemocnice domů, věděla jsme, že teď už vše padá jen a jen na moji hlavu, že budu za Nikolku bojovat už jen sama. Jelikož jsme s otcem mé dcery šli od sebe. Již před jejím onemocněním jsme řešili vážné problémy, které nešly překonat. Člověk si myslí, že starosti a bolesti lidi více sblíží, že v těžkém čase budou držet ještě více pohromadě, ale stane se, že toto pravidlo u někoho neplatí. Tak jako neplatilo ani u tatínka Nikolky, který její nemoc řešil alkoholem. Ztratil zájem o dceru po všech stránkách a nebyl schopen podat pomocnou ruku své rodině. Tato skutečnost nás obě posílila v tom, že jsme tu byly jedna pro druhou. To nám oběma pomáhalo vše zvládnout. Moje rodina, přátelé a všichni kolem nás se stali pilířem, o něhož jsem se mohla opřít a vše zvládnout. Byli mi pomocí, rodinou i ochrannou rukou, protože na jednu maminku toho všeho bylo až moc.
Nebylo to nikterak lehké, ale člověk má v sobě tolik síly, kolik potřebuje. Cesty autem do Olomouce na dané kontroly, nebo plánované chemoterapie, časté hospitalizace a potom konec léčby, který byl v nedohlednu. Ale víte co, zvládly jsme to a nakonec i s úsměvem s pomocí blízkých lidí a především s pomocí skvělých lékařů a sestřiček. Nikolka nastoupila do první třídy a já byla ta nejpyšnější maminka. Konečně jsme už mohly začít užívat život naplno. A také po dlouhé době jsme mohly do něho pustit i někoho, kdo nám dokázal vyčarovat úsměv na tváři a kdo nás miloval. Nechtělo se mi ani věřit, že veškeré omezení a zákazy skončily, náš život se stal velkou radostí ze všeho, co jsme obě měly. Až do okamžiku, kdy Nikolka nastoupila do druhé třídy, kterou si užila snad jen pár týdnů, ani to ne. Dostavila se u ní častá nevolnost, únava a tak jsme zůstaly doma s podezřením na zánět žaludku. Po deseti dnech dodržování přísné diety, nedocházelo ke zlepšení jejího zdravotního stavu. A tak jsme Nikolku odvezli na pohotovost do nemocnice ve Vsetíně. Po vyšetření bříška, bylo zjištěno zvětšení sleziny. I přesto jsme byli odesláni k domovu s tím, že budeme pokračovat v dietě, a co nejdříve se objednáme ke kontrole ve Fakultní nemocnici v Olomouci. Nečekala jsem a hned druhý den jsem se svým přítelem odvezla Nikolku do Olomouce, kde jsem kontaktovala naši sestřičku s tím, že mám podezření na návrat leukemie. Opravdu jsem se nemýlila. A byli jsme zase na začátku nové léčby. Znovu se roztočila spirála všeho, co jsme už jednou prožili. A především na všechno opět Nikolku připravit, což byl pro mne úkol nejtěžší. Nejvíce ji mrzelo, že přijde o své tak krásné dlouhé vlasy, kterým slušel snad každý účes. Velkým problémem byl zánět, který nastal při zavedení centrálního žilního katétru, muselo dojít k jeho vyjmutí. Nové zavedení však nebylo možné. A proto jedinou možností jak Nikolce podávat chemoterapie a provádět odběry, bylo zavedení PICC katétru, který byl po konzultaci s odborníky zaveden do nožičky. Jen tímto způsobem mohla naše léčba pokračovat dál…Ačkoliv je před námi ještě dlouhá a náročná cesta, věříme, že společně vše zvládneme a Nikolka nemoc znovu porazí…
