Jmenuji se Mandi Petrak a je mi 48 let. Jsem Američanka, která se zamilovala do českého kluka a odjela do jeho země. V Čechách bydlím už 14 let. V USA jsem pracovala jako zdravotní sestra. V roce 2002 mi lékaři zjistili Hodgkinův lymfom, který jsem po roce léčby a ozařování úspěšně porazila.
Po příjezdu do ČR jsem tu začala učit angličtinu. Po sérii neúspěšných pokusů mít vlastní dítě jsme s manželem adoptovali chlapečka. A myslela jsem, že už budeme konečně šťastní. Následovaly zdravotní potíže s nádorem na děloze, po úspěšné operaci se vše na čas jevilo příznivě, ale …
Před dvěma roky jsem si prošla peklem.
V roce 2021 mi lékaři našli rakovinu a nádor na mozku, v červnu jsem podstoupila operaci, kde mi rakovinu a nádor vyoperovali. Od té doby jsem úplně závislá na manželovi. Mluvím pouze anglicky, česká slova mi z hlavy zmizela úplně, nemohu řídit auto, nemůžu jít sama nakupovat. Od operace mám pravidelně epileptické záchvaty, které mi spouští jakákoliv zátěž, ostré světlo nebo hluk. Když chci doma uvařit nebo uklidit, po chvilce se mi udělá špatně a musím si jít lehnout. S péčí o syna je to podobné, má spoustu energie, já jsem z něho vyčerpaná a nemůžu se mu věnovat tak, jak by bylo potřeba. Půjde do školy a já se s ním nemůžu učit, i on má problémy s řečí a jeho kamarádi mu nerozumí, protože na ně mluví anglicko-česky a ještě nesrozumitelně. Jezdíme s ním na logopedii, alergologii kvůli astmatu, k psychologovi i k očnímu lékaři, protože i on je po operaci vady zraku.
Protože jezdíme často k lékařům, já na onkologické, neurologické a gynekologické kontroly, se synem k ostatním specialistům, bychom potřebovali našetřit peníze na auto, kterým bychom se po návštěvách lékařů přepravovali.
Co nás trápí je, že mám invaliditu 3. stupně a pobírám minimální důchod 6400 Kč měsíčně. Manžel je tedy na všechno doma sám. Když přijde z práce, věnuje se synovi, našemu pejskovi, domácnosti a zahradě, dělá vlastně všechno za mě.
