Začaly dny hrůzy, kolotoč léčení a různých opatření. Lékaři ihned začali s léčbou: lumbální punkce, odběr kostní dřeně, narkózy, voperování „centrálu“, chemoterapie, ozařování, injekce, zkrátka řada nepříjemných a i bolestivých vyšetření, kortikoidy a spousta dalších prášků a kapaček. Když jsem viděl, co všechno musí synek absolvovat, a jak to toho věčně veselého, smějícího se kluka ničí, jak se nám mění před očima ve schránku bez života, byli jsme zoufalí. O našeho druhého ani ne pětiletého synka jsem se musel postarat sám. Starší synek nechápal, stále se ptal, kde má brášku a maminku a kdy přijdou domů. Téměř každý večer, když malý usnul, jsem si zcela vyčerpaný fyzicky i psychicky sedl do kouta a brečel. Psychicky špatně na tom byla i Sebíkova maminka, která s ním v nemocnici prožívala všechna ta trápení a bolesti a na dlouho přišla i o růst staršího syna. Po 8 měsících chemoterapií nám lékaři sdělili, že náš syn musí podstoupit transplantaci kostní dřeně. Další temné dny, strach a obavy, aby se našel včas vhodný dárce. Po nějaké, pro nás nekonečné, době se dárce našel a transplantace proběhla. Sebík musel být v úplné izolaci v nemocnici, kdy s ním nemohla být ani maminka. Po návratu Sebíka z nemocnice jsem se s druhým synem raději odstěhoval k prarodičům, aby Sebík byl co nejvíce chráněný a nic se nepokazilo. Obstarával jsem po práci nákupy a vše potřebné a nosil jim to jen za dveře bytu (pro mě bylo trápení vidět maminku a nemocného Sebíka jen přes práh bytu a pokaždé mi ve výtahu bylo smutno). Bohužel jsme odděleně strávili i Vánoce. Po půl roce jsme se pomalu vraceli domů, nejprve krátké návštěvy, pak natrvalo. Po transplantaci se zvýšily dávky léků a nastaly i nějaké komplikace. Střídaly se dny, kdy musel náhle do nemocnice na několik dnů a kdy mohl být doma. Velkou komplikací se stalo popraskání několika obratlů páteře, jelikož mu řídly kosti. Dostal pevný korzet a ze Sebíka se stal tzv. ležák. Dvakrát v týdnu musí dojíždět do nemocnice, přičemž nesmí být v kontaktu s jinými lidmi, nesmí cestovat MHD, a protože stále nechodí, musíme ho nosit. Čas tudíž tráví pouze v bytě nebo v nemocnici. Zdaleka není všemu konec. Nevíme, kdy tento špatný příběh skončí. Ale protože Sebík stále statečně bojuje, věříme, že celá ta hrůza bude mít šťastný konec a že se Sebík vrátí do normálního dětského života a bude zase žít vesele jako dřív! Pro naši rodinu je ten největší hrdina!!!
