Lézt začala Nicola až ve čtyřech letech, svým vrstevníkům ale přesto nestačila. Jako malá sledovala své kamarády, jak běhají na hřišti, zatímco ona seděla v kočárku. Nejen, že měla problém s fyzickými aktivitami, ale také pro ni bylo těžké najít si kamarády. Jak už to tak bývá, malé děti nemají rozum z toho, co dělají – když byly venku a běhaly, prostě na ni často zapomínaly. Dětství tak bylo těžké nejen pro ni, ale také pro její rodiče, kteří jí byli velkou oporou.
V pěti letech nastoupila do speciální mateřské školy pro děti s postižením a pravidelně tam rehabilitovala. Za pouhý rok tvrdé práce se dokázala poprvé postavit na vlastní nohy s pomocí dvou francouzských holí. Tak si splnila svůj první největší sen – do první třídy nastoupit po svých. Přestože to byl nepopsatelný pocit částečného vítězství, dobře věděla, že má před sebou ještě dlouhou cestu.
Od té doby chodí s berlemi a neustále se snaží zlepšovat. Aby se vůbec mohla postavit na vlastní nohy, musela kromě cvičení absolvovat také velké množství nepříjemných operací. Na té první byla ve třech letech, hned po narozeninách. Od té doby se to stalo každoroční nepříjemnou tradicí. Podstoupila operativní natažení achilovky, operaci kyčle, rovnání palce na nohou, operaci nártu, paty, a to hned několikrát po sobě. Množství operací ji ale ještě čeká. Jako doživotní vzpomínka jí zůstalo několik jizev a také aichmofobie – strach z ostrých předmětů.
Obrna se však podepsala také na jejích rukách. Protože má špatnou jemnou motoriku, nemůže dělat běžné věci, které zdravé děti dělají. Nikdy nemohla chodit do žádného kroužku, buď jí v cestě stály nohy, nebo ruce. Vždy si přála umět hrát na kytaru, ale ani to jí nešlo. I přesto si dívka našla pár aktivit, které ji baví – nedávno například dostala od jedné organizace handbike a jízda na něm ji moc baví. Každá jízda jí připomíná, že i když je jiná, a ne všechno může, vždycky se najde způsob, jak to zařídit. Ve volném čase Nicola ráda čte a kreslí. Má ráda Disney filmy a jako správná slečna líčení. Ráda píše slohy a miluje psy.
Aktuálně se těší, až podstoupí léčbu kmenovými buňkami a začne pracovat na svém zlepšení. Má totiž velké plány do budoucna – naučit se chodit bez berlí a konečně vyzkoušet všechno to, na co se dosud mohla jen dívat. Ráda by si zkusila bruslení na ledě a běh. Také touží po motorce, na které se zatím nikdy neprojela, protože neudrží rovnováhu. Přesto věří, že s pomocí této léčby se to brzy zlepší a své sny si jeden po druhém začne plnit.
