Představení sbírky
Příběh, který doslova měnil svět. Eliška je neskutečně statečná hrdinka, která promluvila o tom, jaké to pro ní bylo doma když jí táta bil, a jak to všechno vygradovalo v to nejhorší, co se malé dívce může stát. Ve škole, ze strany učitele. Žije na antidepresivech, ale taky se od té doby, co svůj příběh poprvé řekla nahlas, snažila postavit na vlastní nohy. A i díky jejímu příběhu se podařilo prosadit zásadní legislativní změny: tzv. znásilnění z podstaty, protože to nebylo pohlavní zneužití, za které měl dostat pachatel podmínku, a dětský certifikát. Aby i tento učitel už nemohl pracovat s dětma.
Komu pomůžeme?
“Táta hodně pil po večerech a máma tomu jen přihlížela. Často mě mlátil, nebo po mě házel různé předměty, táhnul mě za triko přes půlku baráku, tak že jsem se prostě nedokázala zvednout a pak do mě kopal. Než jsem šla do školky, tak se mi doma nikdo nevěnoval, prostě jsem rodiče nezajímala. Do školky jsem šla až poměrně pozdě a měla jsem problém si hrát s ostatníma. Když to šlo, u jídla jsem seděla tak, aby vedle mě nikdo neseděl. Byla jsem dost úzkostná. Pak jsem teda nastoupila na základku, kde to bylo v podstatě stejné. Ve druhé třídě k nám do školy přišel nový učitel. Byl na všechny hrozně hodný, na mě taky, ikdyž nás neučil. Když jsme s družinou chodili ven, tak si všiml, že jen sama sedím na lavičce, tak mě vzal do budovy, kde se učil 2. stupeň. Bylo to tam moderní, oproti naší budově.
No a nejdřív to bylo jen povídání si, po nějaké době přešel k tomu, že na mě začal sahat – nejprve jen tak “omylem”, stále “přitvrzoval”, zajížděl mi i rukou pod triko. Když to pak skončilo, tak mi dal nějakou sladkost. Stále se to stupňovalo a nakonec mě znásilnil. Bylo to pro mě strašné. Hrozně moc to bolelo, ale i přes to, že jsem začala brečet, pokračoval. Krvácela jsem, ale i to mu bylo jedno. Když to skončilo a dovolil mi konečně se oblést, dal mi malou čokoládu a řekl mi, že to nemám nikomu říkat, že je to tajemství. Doma jsem to neřekla, protože jsem se bála a asi i styděla. Rodiče nikdy nezajímalo, jak se mám…”
Eliška se snaží postavit na vlastní nohy, ale je na všechno dost sama. Pomůže jí každá koruna, nyní studuje vysokou školu, obor, který pomáhá druhým, bydlí sama se spolubydlící a aby si na bydlení vydělala, hodně při studiu pracuje. Zároveň ráda sportuje. I proto jsme se rohodli pro ní vypsat sbírku, protože ji za její odvahu a sílu obdivujeme a chceme jí pomoci zařídit dobrou budoucnost.
