Pomoc Beatce s dojížděním k lékařům

Dobrý den,

jmenuji se Beata, jsem šťastná slečna, co chvíli neposedí. Věnuji se hlavně rodině, kamarádům a mým psům. Hlavně se nikdy nevzdávám a věřím, že bude všechno v pořádku, jenom to chce čas. Můj příběh začal na konci 9. třídy, kdy jsme se dozvěděli, že mám nádor v hlavě (Chordom klivu). V roce 2018 jsem byla na první operaci hlavy v Brně na neurochirurgii v Bohunicích. Všechno se zdálo, že bude zase v pořádku.

Nastoupila jsem do 1. ročníku na Gymnáziu a po půl roce mě trápila opět velká bolest hlavy. Na to jsem podstoupila druhou, třetí i čtvrtou operaci během dvou let. V květnu roku 2019 jsem nastoupila na léčbu do Protonového centra v Praze na ozařování s 42 dávkami na dva měsíce. Konečně jsem měla rok klid. Myslela jsem si, že už je to za mnou, ale tenhle rok přišla další rána. Nádor začal růst. Brala jsem tři měsíce biologickou léčbu, ale nepomáhala a doktoři mi dávali maximálně rok. V Praze a Brně mi operaci zamítli. Mojí poslední šancí byla nemocnice v Liberci, kde mě přes všechna rizika operovat chtěli.

Já a moje maminka jsme v Liberci strávily dva a půl měsíce. 20. 5. mi zavedli do žaludku PEG a do teď jsem na enterální výživě a nemohu jíst. Pět dní na to mě doktoři operovali 17 hodin. Nejhorší den mojí rodiny. Jakmile oznámili doktoři mojí mamince, že je celý nádor venku. To byla ta nejšťastnější chvíle nás všech. Po probuzení jsem měla operovanou nateklou tvář, sešitou zlomenou horní čelist, vyoperovaný kyčelní štěp, s tracheostomií v krku a operovaným krkem, druhý obratel mi museli kousek vyštípnout a dát titanové šrouby. Ležící na jipce připojená na přístroje. V průběhu hospitalizace jsem chytla zápal plic, rozpadly se mi rány v krku a nosu a zánět mozkových blan kvůli kterému jsem se musela vrátit na JIPku. Držím palce každému, kdo bojuje za svůj život. Hlavně se nevzdávejte a věřte, že víra uzdravuje.

Ještě mě čeká dlouhá léčba a asi nikdy nebudu úplně zdravá, ale mám velkou oporu v rodičích. Věřím, že to společně zvládneme. Za pár dní začnu brát bioléčbu. Zatím se neví na jak dlouho to bude, ale jedno je jasné – a to je časté dojíždění po doktorech. Od patnácti let se jen brouzdám po nemocnicích a není to vůbec levná záležitost. Moje maminka po celou dobu mé léčby nemohla chodit do práce a byla stále semnou, a proto bylo vše na tatínkovi. Peníze by se použily na auto. Máme starší auto, které už má své mouchy a na dojíždění do Brna na onkologii (180km), do Liberce na neurochirurgii (210km), do nutriční poradny v Šumperku (50km), do Protonového centra v Praze (250km) už dlouho nevydrží.

Peníze by se též použily na brýle, které momentálně řešíme s doktory, na léky a mastě, pomůcky atd.. Další důvod je, že když jsme naposledy jeli sanitkou, tak jsme se nabourali a od té doby mám opravdu strach a chtěla bych jezdit jen se svým tátou, kterému věřím.

Budu Vám vděčná za jakoukoliv finanční pomoc.