Podpořte vydání mírně politického crazy románu Můj děda, stará kontra

Volyňští Češi. Téma známé, až profláklé. (Ne, neodcházejte, nebude to taková nuda, jak si po tomhle úvodu myslíte.) Pravda je, že chcete-li se o nich dozvědět něco, co jste dosud nevěděli (ba ani tušit nemohli), přečtěte si tuhle knížku. Tenhle mírně politický crazy román pro celou rodinu (ovšem jak pro kterou) je vlastně sága několika rodů, i když ne zrovna Forsythů z Londýna nebo Ewingů z Dallasu. Jenom Kučerů, Kotmelů, Albrechtů a Pichlíků – z Broum, Zbečna a Dunovic. Ale o to míň tam není žluči nebo hlenu a „placama“, jak by řekl hlavní protagonista příběhu – autorův děda Mikuláš (Nikolaj) Albrecht, i krve.

Všechno se odehrává na pozadí skutečných událostí, které tou dobou cloumaly světem, nebo přinejmenším Evropou. Např. ta Velká Říjnová, co byla v listopadu, vedená tím V. I. L., co byl ale přitom Uljanov a prodloužená pak báťuškou S., i když Džugašvilim. Tyhle všechny hrdina příběhu zažil, měl možnost ocenit jejich kvality a informace o tom předat svým potomkům, i když to pro ně bylo občas trochu… řekněme třeba ´o hubu´…?

Tento volyňskočeský Don Quijote křížený se Sisyfem šel ve svém až předimenzovaně kolorovaném životě nahoru a dolů tolikrát, že už se to vlastně blbě počítá. Měl pivovar na Ukrajině, komunisti mu ho sebrali, šel od postu pomocnýho dělníka přes vedoucí místo, a pak zase zpátky dolů, podle toho, jak se střídaly režimy – těch zažil cca celkem šest, nepočítaně povstání, dvě revoluce, dva převraty, dvě okupace a nevyčíslitelný počet bitev – např. ve frontách na banány, pomeranče, telecí, ančovičky, hajzlpapír a další podobné předměty denní potřeby. Při tom všem stihl vychovávat ze svého vnuka – autora Jardu (Yardu) Pichlíka – důsledného a militantně radikálního antikomunistu se zvláštním přihlédnutím k sekci antistalinismu. Ten se mu pak odvděčil tím, že k 63. výročí jeho úmrtí vydává jeho téměř ucelený životopis, v němž se mu podařilo vylíčit svého prarodiče jako dokonalého blázna…No a pak tam ještě potkáte pár týpků, které znáte přinejmenším z televize.

Jo, je to tak. A osobitý autor tohoto ´kádrikula´ může dědovi i tak jen závidět. Protože sám je proti němu bláznem jen velmi nedokonalým.

Malá ochutnávka – ukázky z románu:

I.

   Mikuláš (Nikolaj) ALBRECHT, pan Albrecht, pro některé Albert, Kolja, Kóľa, děda, ´ten blázen starej´ – hlavní postava příběhu je vlastně nevylíčitelná a nevystihnutelná, přičemž nejvíc ze všeho vadí, že se nedochoval žádný zvukový záznam, který by – přiložen ke knize – aspoň trochu přiblížil představu čtenáře podstatě předlohy. A i to by bylo nedokonalé. Ideální by mohlo být VHS nebo DVD, ale to bylo za jeho života ještě za mnoha horami. Jakožto absolvent ukrajinské školy s povinnou ruštinou míchal do svého projevu rusismy a českým slovům někdy vnucoval ruský přízvuk. Jak každý uzná, přepis takové výslovnosti je dost problematický. Proto ať se nikdo v dalším průběhu nediví, anebo pokud, tak jen trochu. (Kdyby se na příštích stránkách někomu zdálo, že jsou tam překlepy, tak nejsou. Nejlogičtější totiž bude zapisovat řeč hlavního hrdiny tak, jak by ji nejspíš zapsal sám, kdyby k tomu byl donucen. Jeho ale snad nikdy nikdo neviděl psát něco jiného, než číslice. Ne, že by neuměl i písmena. Nepotřeboval.)

    Charisma (to slovo jistě neznal) z něj proudilo marnotratně všemi světovými směry, aniž by si toho byl vědom a aniž by si to bohužel uvědomovala většina těch, co s ním přicházeli denně do styku, zejména těch nejbližších. Kdyby Mikuláše – Kóľu znal jistý slavný český spisovatel, narozený 12 let po něm v Rakousko-Uhersku, označil by ho jistě za pábitele a pravděpodobně by o něm popsal dost papíru. Bylo by možno označit ho také za podolského, potažmo dle nejdéle registrovaného pracoviště libeňského Don Quijota. Akorát bez koně (nejmíň posledních 45 let), bez dřevce a bez Sancho Panzy.

     Tím vším byl sám sobě. A všem.

II.

     Revolucionáři drželi permanentní mejdan. Soustavně nikým neohroženi, neměli důvod být střízliví ani minutu. Náladu měli znamenitou. K Pavlíně a její rodině se chovali vcelku slušně, tedy konkrétně – nebili je, ani nenásilnili. Na hospodáře se pak už ptali, jen když ji chtěli poškádlit.

     Pobyli nakonec dva týdny.

     Drůbež v kurníku, ani služky v kadibudkách, nebo co to bylo za druhým dvorem, nevydrží věčně. A potichu už vůbec ne.

     Takže když podřezali a sežrali všechny slepice a králíky a znásilnili většinu aspoň těch hezčích služek (nebo to bylo naopak? – to už dnes nikdo živý neví), nakroutil si tehdy ještě ne trojnásobný hrdina Sovětského svazu Semjon Michailovič Buďonnyj knír, začenichal proti větru a všechno se to vydalo dál na jih, asi vytěžit carská letoviska na Krymu, jak se i v dalších érách stalo na širé Ukrajině a ještě širší Rusi folklórem.

     Provoz pivovaru nebyl zpočátku výrazně zabrzděn, jelikož výroba byla už po léta tak objemná, že popíjení třiceti knechtů, byť celodenní a týkající se více stupňů provozu, tedy od stáčírny přes sklep až po sudy už naložené k rozvozu (a někteří žrali i slad), ji nemohlo citelně poznamenat. Přesto něco zlověstného viselo ve vzduchu a Pavlína, snad poslední ještě fungující představitelka buržoazní třídy ve městě, tušila brzkou apokalypsu. Ta přišla s posledním dnem pobytu revolučních hrdinů. Výkonný praporčík, nebo co to bylo, přitloukl na vrata ceduli, na níž byl název pivovaru ´Volyň´ zachován, podtitul ´pivovárennyj zavód´ rovněž, jméno majitele ovšem nahrazeno slovy ´naródna forma  vlasnósti´. Celý národ zaplesal (jenom sem nějak nic slyšet nebylo) a horda odtáhla někam, kde ještě něco zbylo.

III.

Ze šátkování šli s babičkou Rytířskou ulicí domů. Slavnostně nastavený klouček byl radostně rozjet všemi směry stejnoměrně. Estráda ho nabudila na dlouhou dobu a vidina skvělých zítřků pod rudým praporem – ´vpřed, jenom vpřed!´ – ho euforizovala. Ubohé dítě bylo totiž v jinak reakcionářské rodině udržováno pokud možno v nevědomosti. Rodiče o politice nemluvili, aspoň ne před ním. A když někdy začal děda, hned ho dcera okřikla, pokud tam byla.

     Tati, PROSÍM tě! Co mu to vykládáš? Ještě něco řekne ve škole!

     Dědova zcela samozřejmá reakce bývala: Dyk je to právda! – A divil se, navzdory své celoživotní zkušenosti, co jí na tom vadí.

     A tak tutlaná pravda musela nutně zaznamenat v hlavičce devítiletého štvance prohru proti permanentní školní mašinérii, sovětským válečným filmům v kině Kotva, školním návštěvám Leninova muzea s dalšími filmy (hlavně, že se ten den neučilo) a dalším taktickým fintám socialistického školství. Třeba ty krásné akční biáky o husitech, na které taky se školou chodili. (I když dědovi občas uniklo třeba Jó ŽÍŠKA, to byl TAKY pěknej raubíř! Nů, tosamýco Jánošík, loupežník jeden!) A co teprve ´Král Šumavy´ s Kotem – Lukavským a hlavně krásnou Marií – nějakou Švorcovou! TO Jaroušek brečel, když se utopila v močále! (Čupka jedna, řekl děda a dva dny spolu nemluvili.)

Autor:

Jaroslav (Yarda) Pichlík, * 18. února 1950 ve 21:50 v Podolí (tehdy Praha 15)

Narození, avizované už v záhlaví, je nepopiratelné. Druhá věc je, že se tak stalo asi čtvrt hodiny na to, co byl dotyčný „in utero“ prohlášen za mrtvého a jako takový injekčně vypuzen na tento svět. Podobně pumprdentními zápletkami se může pyšnit i většina ostatních příslušníků jeho nechutně rozvětvené rodiny. A podle toho taky vypadá tahle kniha, která i když se věnuje hlavně jeho nejoblíbenějšímu příbuznému, přece jen odhaluje ledacos i o těch ostatních. A to většinou poměrně nemilosrdně.

Ale vraťme se k autorovi. (Není tu nakonec nejdůležitější ten autor?)

Když tedy byla dodatečně kategorie „exitus“ opravena na „neonatus“, prožil celkem skličující dětství na Starém Městě v Praze 1, deprimován a deprivován mnoha omezeními a zákazy, v jejichž důsledku nesměl například házet igelitové pytlíky naplněné pěti až deseti litry vody z druhého patra na auta projíždějící jejich ulicí, bít neposlušnou prababičku kovovou tyčí, oslovovat cikánské spolužáky „cikáne“ – a podobně. To vše zanechalo na jeho psychice nenapravitelné následky.

Po absolvování gymplu bylo nutno zvolit životní, ba možná doživotní dráhu. Snad pod vlivem toho, že např. už první třídu základky excelentně promarodil, když dokázal chytit všechny známé dětské infekční choroby, taky několik neznámých a anginu 5×, rozhodl se, že bude stát napříště už jen na druhé straně barikády a nechal se najmout na studium medicíny. Při přijímačkách kupodivu děda-buržuj nevadil, neboť se konaly na jaře 1968. (Kdo neví, o čem je řeč, ať si to vygoogluje.) Tu medicínu pak ještě k dovršení neštěstí dokončil. A jako by tohle nestačilo, rozhodl se zprasit si život definitivně, když podepsal angažmá na chirurgii v okresním městě na drsném severu. Ale nakonec – proč to neříci, že? – byly to Teplice.

Jelikož ho ale většinové pracovní pinožení, jako vyplňování chorobopisů, výkazů, hlášení  a ohledacích listů nebo výzvědné zasouvání ukazováku do zadků občanů, tak úplně neuspokojovalo, hledal si vedlejší okruhy zájmu. V éře kvetoucího  a posléze vadnoucího socialismu to byly většinou objekty pokud  možno opačného pohlaví, někdy i ze slabších sociálních skupin, ba i lehčích mravů. (Ti, co mezitím pluli úspěšně s proudem, o něm dokonce říkali, že se kurví, nebo tak nějak.) Po obratu poměrů, tedy tzv. revoluci (plyšové či hedvábné nebo jak oni to furt jmenujou) dal plně průchod své grafomanii a drásal kolem 70 článků ročně do severočeských deníků, týdeníků a měsíčníků, 10 let úvodníky, recenze a komentáře do Nových Ústeckých Přehledů, atd., atd., čímž si vytvořil několik desítek obdivovatelů (v dopisech do redakce NÚP se obevilo i „P. je bůh“, což ho vzhledem k tomu, že v první třídě obecné školy chodil na náboženství, trochu mátlo) a asi 400 000 doživotních nepřátel, z nichž někteří se jeho životem táhnou dodnes. Zničil i jeden dobrý kulturní měsíčník na křídovém papíře, když na jeho titulní stránce otiskli jím vytvořené foto polonahé zpěvačky skupiny Rockbitch, čtenáři vyhodnocené jako foto měsíce (mimochodem: byla to kočice!), což sponzoři ze Spolchemie nestrávili a časopis šel ke dnu.

V dalším průběhu pak měl 56 pořadů  v místním rozhlase, v nichž hrál hudbu, kterou měl nejradši a občas éterem oslovoval vybrané občany města, kteří ovšem na to nebývali duševně připraveni.

Sám za svůj top považuje, že přeložil jeden text Boba Dylana a tento jeho verzi osobně schválil k natočení na desku, třebaže tak činí v jednom případě z deseti. K tomu se dá říct jen „vrána k vráně…“, čili „jeden blázen jako druhej“ nebo „ti se hledali“… jinak se to vysvětlit nedá.

V roce 2012 mu vyšla knížka 21 povídek s vlastními ilustracemi Indikace k ústavnímu léčení, po níž se zaprášilo jak za kočáry dostavníků z amerických filmů ze 70. let.

V současné době se  sledovaný objekt zdržuje na vejminku na chatě u Sázavy (řeka v Evropě – pozn. aut.), věnuje se převážně četbě, malování olejem, řezání a sekání dřeva, sběru hub, pozorování ptáků a plazů a při dotazech typu „A nechybí vám práce, pane doktore?“ si ve slabších chvílích klepe na čelo, v silnějších upouští výroky s tématy víceméně defekačními. Během posledních šestnácti let sepsal tuhle ságu a taky pracuje na druhé knížce povídek, protože už ho ty věčný dotazy „Kdy to zas bude?“ lehce derou.

Našim cílem je oslovit fanoušky svérázného Yardova humoru (ty věrné, i ty budoucí) ve snaze získat prostředky na zhmotnění jeho famózní druhotiny… Rádi bychom za Vaše příspěvky zajistili grafickou a stylistickou přípravu knihy a její tisk v prvotním nákladu.