Vosáhlo/Orlovská: Vydejte s námi Pohádku o černé myšlence

Některé věci se stanou v některé třídě. Když bylo září a slunce svítilo do pavučin, šla Terezka do páté třídy a pátá třída šla s panem učitelem do botanické zahrady. Po svačině bylo volno, Terezka nakoukla do skleníku a potkala se tam se strašidelnou květinou. Přinesla si odtamtud domů semínko černé myšlenky a dlouho se pak bála.

Poetickou povídku Filipa Vosáhla ilustrovala (a náladu babího léta, černých myšlenek z něj plynoucích a všech šťastných konců přesně vystihla) Lívia Orlovská.

Všechny odvážlivce srdečně zveme na křty — ve čtvrtek 28. září do Bratislavy nebo v sobotu 30. září do Prahy. Čeká Vás večer s výstavou ilustrací, autorským čtením a hudebním doprovodem. Dáme Vám včas vědět, kdy a kde, a knížku si můžete vyzvednout rovnou u zdroje. A kdybyste to měli daleko, zvolte poštu, knihu Vám hned po křtu pošleme.

Když nám přispějete v předprodeji, pomůžete pokrýt náklady na redakční práci a tisk umělecké knížky.

Filip Vosáhlo (1999) vystudoval Waldorfské lyceum v Praze, kde je teď začínajícím učitelem. V tom jsou mu nápomocna studia na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Píše. Je autorem drobných povídek pro časopis Okruh a střed, scénáristou kočovné divadelní společnosti Schovejte slepice a členem autorské dvojice Vosáhlo–Polák (kapela Špatně temperovaný klavír, divadelní hry Musical z lesa, Máma se vrací a podobně).

Lívia Orlovská (2000) vystudovala Waldorfské lyceum v Praze. Tamtéž pokračovala studiem Ochrany životního prostředí na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Je Slovenkou. Srdcem, teď i profesí, skautkou. Ilustrovala svou drobnou publikaci O smutnej plánke.

Nebojte se!

Terezka nechodila ze školy domů, ale toulala se, protože by nesnesla být v bytě sama s černou květinou. (Proto chtěla pryč hned první den.) Chodila divnými čtvrtěmi, o kterých nevěděla, že jsou. Házela aktovku na špinavou zem, seděla na ošklivých pláccích, pozorovala zlé děti. Žvýkala velkou žvejku z cizího obchodu, poprvé. Večer se vracela s okopanýma botama. Bála se zabočit do domácí ulice, protože věděla, že její okno bude rozbité a až na zem poroste obrovský list (chlupatý, s luskem na chodníku). Až ji uvidí sousedi, řeknou – Tady je! Za rohem nebo raději za dvěma čekala na rodiče, až se vrátí z práce, a když dlouho nešli, vztekala se. Opravdu na ně měla zlost, sama se bála, kde se to v ní bere. Když máma nebo táta – nebo někdy přišli společně – odemykali byt, kousala se do ruky a křičela by strachy, protože věděla, jak to uvnitř bude vypadat. Plíseň a zmar, Terezčina odveta za všechno, co pro ni rodiče udělali. Ale za dveřmi byl pokaždé úplně obyčejný, pořád ještě hezký byt, a to bylo snad ještě horší. Jen stěna za postelí už byla vážně plesnivá fest. Terezka ztratila žákovskou knížku, zobcovou flétnu a stokorunu na školní obědy.