Ahoj, jsem Ondra a narodil jsem se před patnácti lety.
Můj příchod na svět ale nebyl takový, jaký by měl být. Byl těžký..moc těžký. Nemohl jsem se dostat ven a všechno trvalo déle než mělo. Kvůli velkému tlaku jsem dostal krvácení do mozku a když jsem se konečně narodil, nedokázal jsem správně dýchat. Chvíli trvalo než si toho někdo všiml ( všimla si toho až sestřička po hodině a půl) během té doby můj mozek neměl dostatek kyslíku a od té chvíle se začal můj život psát jinak…
Během mého života přišla nespočet různých vyšetření… magnetická rezonance, EKG, EEG a spousta dalších. Výsledek zněl tvrdě- dětská mozková obrna, poškozená řečová I pohybová centra a autismus.
Od malička musím podstupovat různá vyšetření pouze v narkóze.. Každá narkoza je pro moje tělo velká zátěž a zásah do zdraví.
Přesto všechno jsem se nevzdaval a když mi byli asi tři roky, snažil sem se jak jen to šlo, naučil jsem se pár slov, chodit s chodítkem a i jsem se dokázal sám napít a s menší pomocí i najíst. Každý malý pokrok byl pro mě velký krok.
Pak se vše během okamžiku změnilo.
Po očkování trojkombinací se můj vývoj zastavil a to co jsem se pracně naučil, jako by zmizelo. Od té doby nosím pleny, dokážu sníst jen mixovanou stravu nebo bezlaktozové lipánky jelikož se do toho přidala i intolerance na laktózu..
Můj svět je jiný… někdy těžší, než si dokážete představit..
Autismus se u mě projevuje silněji, mívám záchvaty a chvíle, kdy nevím, co se se mnou děje…
Miluju chvíle venku. Tam, kde je hodně zvuků, vjemů, přírody a zvířat. To je svět, ve kterém se cítím dobře. Proto se vozík stal součástí mého života a díky němu dokážu mít radost.
Také chodím do speciální školy kde mám hodnou paní učitelku I asistentky. Ale pro mě je nejkrásnější chvíle ta, když zazvoní zvonek, já ve dveřích vidím svého tatínka a vím, že jedeme domů kde se cítím v bezpečí a čekají tam na mě moji plyšáci a oblíbené hračky. Občas si od táty vyprosím telefon nebo tablet a povídám si tam s mluvícími zvířátky. To vše jsou moje malé radosti.
Myslím, že rozumím všemu co mi říkáte ale nedokážu odpovědět. Jediný co umím je odpovědět ,,ANO" a ,,NE". A více mi rozumí, jen moji nejbližší ( tatínek, maminka a moje starší sestra)… ale někde uvnitř, toho cítím mnohem víc.
Umím písmenka a trošku I čísla…pokud tedy mám svůj den.
Někdy mě ale přepadne vztek a já si v tu chvíli nedokážu pomoct…dokážu ublížit sobě a i těm, co jsou v tu chvíli u mě. I když mě rodiče uklidňují že je vše v pořádku a nic se neděje, tak já je v tu chvíli neslyším.
Během chvíle to zase odejde a já se na všechny usměju jako sluníčko.
Takový jsem já
Jsem Ondra.
A tohle… tohle je můj příběh, moje pocity a můj celý svět…
