Jsem Olga Volynets a přežila jsem zničení ukrajinského Mariupolu. Mé město zdevastovaly válečné boje. Unikla jsem smrti, když náš dům trefil tankový granát. Osmnáct lidí zahynulo na místě, já byla těžce zraněná. Po pěti operacích se léčím v Brně a ráda bych tu začala nový život. Po tom, co jsem zažila v Mariupolu, už se ničeho nebojím. Můj život se dělí na „před“ a „po“.
Ahoj, jsem Olga. Než přišla válka, žili jsme si na pobřeží Azovského moře dobře v Mariupolu. Krásný přístav, pláže, hory. Vedla jsem autodílnu po mém manželovi, který před pěti lety zemřel. Dcera Katerina studovala grafický design v Kyjevě.
Válka všechno změnila.
Letošní třináctý březen už nikdy nevymažu z paměti. U našeho domu vybuchl tankový granát. Osmnáct lidí bylo mrtvých na místě. Sama jsem byla vážně zraněná. Lidi mě odnesli do blízké nemocnice, kde mi chirurgové operací břicha zachránili život.
Jenže ty nejhorší chvíle měly přijít. S postupem ruské armády z nemocnice utekli všichni, kdo mohli chodit, včetně zdravotnického personálu. Měla jsem otevřenou zlomeninu nohy, takže jsem uprchnout nemohla. Abych v mrazivém prostředí skoro opuštěného špitálu přežila bez jídla i pití, pila jsem roztok z infuzí. Modlila jsem se, abych tu dceru nenechala samotnou.
Bohužel moje maminka umřela v mariupolském krytu. Když jsem ji viděla naposledy, dala mi prstýnek s andělem strážným a řekla, ať jej vždycky nosím u sebe.
Na začátku května se mi podařilo dostat do Brna a vděčím skvělým lékařům i českým lidem za to, že můžu začínat znovu. Hrozila mi amputace nohy, mám za sebou už pět operací. Noha se postupně hojí.
Nevím, jestli se ještě někdy budu moci vrátit do Mariupolu, který dobyli ruští vojáci. Měla jsem všechno, teď nemám nic, ale říkám si, že má všechno nějaký svůj význam. Co se stalo, bohužel nezměním, musím to přijmout.
Tato dobročinná sbírka spadá pod veřejnou sbírku založenou pořadatelem a je pořádaná ve prospěch příjemce.
