42 schodů je dělí od světa. Pomozte Pavlovi a Marii ven

Jmenuji se Pavel, je mi 77 let a společně s manželkou Marií nás od venkovního světa dělí 42 schodů.

Jsem vážně tělesně postižený. Mám problémy s páteří, rukama i oběma nohama a téměř nemohu chodit. Také moje manželka je vážně nemocná. Má postižené srdce, plíce i nohy, pohybuje se pouze s pomocí berlí a zvládne ujít jen několik desítek kroků.

Bydlíme ve 3. podlaží domu bez výtahu. Schody, které pro většinu lidí znamenají pár desítek vteřin cesty, jsou pro nás prakticky nepřekonatelnou překážkou. Když musí manželka například odjet sanitkou, je potřeba dvoučlenná posádka, která ji na křesle snese dolů a následně zase vynese zpět do bytu.

A tak většinu času zůstáváme doma.

Přitom jsme celý život milovali přírodu, turistiku, práci s dětmi a život mezi lidmi. Moc bychom si přáli, aby stáří nemuselo znamenat, že už svůj domov téměř nemůžeme opustit.

Proto vás prosíme o pomoc s pořízením schodišťového sedačkového výtahu. Díky němu bychom mohli těch 42 schodů znovu bezpečně překonat a po letech se alespoň částečně vrátit do běžného života.

S manželkou jsme bývali velkými milovníky přírody a nadšenými turisty. Osud nám však postupně přinesl řadu vážných zdravotních komplikací.

U mě vše začalo před 26 lety nesmírně bolestivým onemocněním páteře. Výrůstky v nervových kanálcích bederní páteře zasahují do nervů vystupujících z míchy a způsobují mi velmi silné bolesti. Operaci mi lékaři nedoporučili.

Výrůstky způsobily také útlak některých nervů, následkem čehož došlo k neuropatii – ztrátě citlivosti části chodidla levé nohy – a ke zhroucení klenby chodidla. Kvůli snížené citlivosti jsem si nevědomky poranil kůži na chodidle, zřejmě kamínkem v botě. Následovala rozsáhlá infekce, kterou se dlouho nedařilo zastavit. Na ortopedii se začalo mluvit dokonce o amputaci nohy.

Po měsících léčby zánět nakonec ustoupil. Pomohla mi mnohonásobná léčba nejrůznějšími antibiotiky a já sám věřím, že svou roli sehrály i mé neustálé modlitby s prosbou o uzdravení ke sv. Františkovi z Assisi.

Po zánětu mi však na chodidle zůstal velký, tvrdý a velmi bolestivý útvar, který mi chůzi výrazně ztěžuje a někdy ji úplně znemožňuje. Ani tentokrát mi lékaři operaci nedoporučují kvůli riziku možných skrytých přetrvávajících bakterií. Podle ortopedů by se při operaci mohly znovu aktivovat a dostat až do kostí, přičemž následná rozsáhlá infekce by mohla vést k amputaci.

Po nějaké době se mi podobný bolestivý útvar vytvořil také na chodidle druhé nohy. Každý měsíc se proto musím dopravit do nemocnice na jejich ošetření a ořezání. To mi na chvíli uleví od největší bolesti, ale po několika dnech začnou útvary znovu růst a celý proces se opakuje.

Dále trpím psoriatickou artritidou, která postihla drobné klouby na rukou i nohou a zdeformovala mi obě chodidla i prsty na rukou a nohou. Výrazně se mi zhoršila rovnováha a chodit dokážu jen s velkými obtížemi.

Před dvěma lety se navíc přidala rakovina prostaty. Podstoupil jsem 39 ozařování, po kterých mi zůstaly bolesti a potíže s močením.

Také moje manželka již téměř nemůže chodit. Po nepodařené gynekologické operaci v roce 2012 dostala v nemocnici těžkou infekci, která vedla k celkové sepsi a málem ji připravila o život. Následovaly tři plicní embolie, zástava srdce, trombózy v nohách a záněty žil. Postupně přišla také o schopnost běžné chůze.

Kvůli silným bolestem a oslabení nohou začala padat. Nyní se proto může pohybovat pouze s francouzskými holemi, se kterými zvládne ujít jen několik kroků. K tomu se přidala artróza 3. až 4. stupně v pravém koleni, která jí vzala i poslední možnost pokoušet se zvládat schody. Nyní navíc trpí také těžkou ulcerózní kolitidou.

A jak dnes vypadá náš běžný den?

Sedíme, nebo ještě častěji ležíme doma. Stále, den za dnem. Sedíme a stárneme.

Občas přijdou vnuci nebo častěji vnučky – máme jich celkem šest. A takto žijeme již několikátý rok. Žádné procházky. Žádné posezení na zahradě. Jen sedíme doma a čekáme na zázrak.

Přitom náš život býval úplně jiný.

Už v 80. letech jsme založili skautský oddíl, tehdy schovaný pod názvem TOM – Turistický oddíl mládeže KOMPAS, který byl určený i pro děti s hendikepem. Hned po sametové revoluci jsme přešli do skautského hnutí Junák. Oddíl jsme budovali a společně vedli 15 let.

Ve skautské klubovně jsme založili také loutkoherecký soubor pro děti. Hráli jsme mimo jiné pro děti se zbytky sluchu a představení byla překládána do znakového jazyka. Každý rok jsme pořádali letní skautské tábory a vychovávali své nástupce.

Celý život jsme se snažili být mezi lidmi a dělat něco pro druhé. Dnes jsme ale od okolního světa téměř úplně izolováni.

Nejdostupnějším řešením, které by nám umožnilo bezpečně se dostat po schodech dolů a zase zpět domů, je schodišťový sedačkový výtah.

Pro nás by nebyl jen technickou pomůckou. Znamenal by možnost znovu vyjít z domu, dostat se mezi lidi, posedět venku a získat zpět alespoň kousek svobody, o kterou jsme kvůli nemocem postupně přišli.

Vybrané peníze budou použity na pořízení schodišťového sedačkového výtahu, díky kterému bychom mohli bezpečně překonávat 42 schodů mezi naším bytem a venkovním světem.

Oslovil jsem společnost Stannah, která mě zaujala na internetu. Po osobní konzultaci a zaměření mi její technik nabídl nejjednodušší variantu sedačky s příslušenstvím a montáží za 375 450 Kč, a to již s 10% slevou. Cena se však může částečně změnit s ohledem na inflaci.

Pro porovnání jsem oslovil také další firmy. Jejich cenové nabídky byly podobné. Nakonec jsme vybrali společnost Stannah, která v našem případě nabízí výrazně nejvhodnější řešení.

Pokud by se podařilo vybrat o něco více peněz, zvolili bychom bezpečnější variantu sedačky, která před jízdou automaticky kontroluje zapnutí bezpečnostního pásu a zároveň je sklápěcí, takže méně zasahuje do prostoru schodiště.

Pokud by se podařilo vybrat ještě více, nechali bychom výtah protáhnout o jedno patro výše. V bytě nad námi totiž bydlí naše dcera s rodinou a díky tomu bychom je mohli sami navštěvovat.

Pokud by i poté část prostředků zůstala, podpořili bychom přebytkem některou podobnou dobročinnou sbírku na Donio.

Pokud by se naopak nepodařilo vybrat celou potřebnou částku, požádal jsem svého syna o případnou bezúročnou půjčku na doplacení zbývající ceny výtahu. Tu bych mu následně splácel částkou 3 000 Kč měsíčně. Syn s touto variantou souhlasí.

Pro někoho je 42 schodů maličkost. Pro nás dnes znamenají hranici mezi naším bytem a okolním světem. Budeme vděční každému, kdo nám pomůže tuto překážku znovu překonat.