Osudným dnem bylo datum 7. 8. 2023, kdy si manžel nad ránem zavolal sanitku, že se mu špatně dýchalo. Měl podstoupit CT vyšetření jakmile se začal pokládat nemohl dýchat tak se lékaři domluvili, že na vyšetření ho ARO uspí a provedou intubaci na ARO pokoji se dospí a bude pak opět převezen na internu. Když jsem si po několika hodinách volala pro informace bylo mi sděleno, že manžela uvedli do umělého spánku, zaintubovali a leží na oddělení ARO. Byl to pro mě nepředstavitelný šok i vzhledem k tomu, že moje maminka prodělala v 9/2022 cévní mozkovou mrtvici ( zůstala částečně ochrnutá na levou polovinu těla, vidí pouze dopředu, je po 4 zlomeninách vč. krčku, trpí po mrtvici epilepsií ) a my jsme se o ní s manželem starali.
Najednou se mi zhroutil celý svět.. 3 děti, maminka a práce a na vše sama. 3× se lékaři pokusili o extubaci, ale manžel se nerozdýchal. Po týdnu byla zavedena tracheostomie a začali ho postupně probouzet z umělého spánku to trvalo cca 14 dní. Aby všeho nebylo málo objevily se 2 ledvinové kameny a 13×5 cm velká plicní embólie opět se bojovalo o jeho život.
To jsem již byla zcela zhroucená a dostala jsem psychologického interventa nemocnice. Naštěstí manžel vše zvládl a začal rehabilitovat a postupně jíst běžnou (moji domácí) stravu, aby mohla být vytažena gastrosonda. Vše se dařilo až na to dýchání. Posléze, když byl mimo ohrožení života byl převezen na tzv. NIP (následná intenzivní péče), kde mělo být pokračováno v rehabilitaci a v postupném odvykaní od přístroje. Bohužel přesun na toto pracoviště byla skoro osudová chyba.
Nyní jsem podstoupila velice náročné psychologické vyšetření a postupuji přípravu na DUPV ( domácí umělá plicní ventilace), aby manžel mohl jít domů. A dostal tak šanci být s námi a pokusit se o zotavení, ale cesta bude dlouhá a náročná pro všechny. Omlouvám se za dlouhý text, ale vše píši v slzách a vše čím jsem si já a moje rodina prošla bylo čiré peklo. CHYBÍ NÁM.
