Vrátili jste Matěje do normálního života

Komu pomůžeme?

Syn Matěj (13 let)

Byla neděle a my jsme vyrazili na kolo, jako častokrát. Večer si Matěj začal ztěžovat, že ho bolí noha v lýtku. Mysleli jsme si, že má namožené svaly z kola, tak jsme tomu nevěnovali příliš pozornosti. Ovšem v noci kvůli bolesti nemohl spát, takže v pondělí jsem s ním jela do Kladenské nemocnice. Tam ho hospitalizovali na pozorování, protože z krevních odběrů se ukázalo, že má zvýšené D-dimery, což jsou jednotky ukazující trombózu, i když jen minimálně. Za čtyři dny hospitalizace na nic nepřišli a propustili ho domů.

Po několika dnech se situace opakovala, ale bolesti byly horší, pálil ho celý nárt a prsty měl křídově bílé a studené. Opět jsme jeli do Kladna a pan doktor na pohotovosti byl velice pečlivý. Situace se mu vůbec nelíbila, poslal nás na sono nohy a tam se zjistilo, že Matěj má velice slabý tok krve ve dvou tepnách od kolene dolů. Okamžitě zařídili převoz do Motola, kde Matějovi píchli kontrastní látku do žil a na magnetické rezonanci se zjistilo, že na stehenní kosti má kostní výrůstek, který při určitém pohybu rozedírá tepnu, ta vždy místně zakrvácela a krevní proud ty jednotlivé tromby posílal dolů do nohy, kde se ucpaly dvě tepny.

Druhý den následovala operace, kdy odřízli výrůstek a snažili se zprůchodnit tepny, bohužel (ale i bohudík) se povedlo zachránit pouze jednu tepnu. Následně po operaci se zjistilo, že Matěj operovanou nohu necítí od kolene dolů a nemůže pohybovat celým chodidlem, ani prsty. Řekli nám, že to může být trvalé a nám se rozpadl celý svět. Později názor změnili, že nerv se mohl poškodit, nebo že nebyl dostatečně prokrvený a časem se to zlepší.

Po 14 dnech jsme si našeho Máťu vezli šťastní domů a těšili se, že už bude dobře, že si užijeme prázdniny. Bohužel se tak nestalo. Koncem června se Matějovi rozpadla jizva a trvalo pět týdnů, než se zahojila. Jezdili jsme třikrát týdně do Motola na chirurgii na převaz. Kvůli rozpadu jizvy nemohl nastoupit na plánovanou hospitalizaci na rehabilitační oddělení, podařilo se to až v polovině září. Byl tam 14 dní a všichni, včetně doktorů, jsme si slibovali, že výsledek bude víc, než dobrý. Nestalo se. Naopak byl výsledek šokující, protože synovi se při pobytu na RHB zkrátila Achillova šlacha. Úplně mu to vzalo jakoukoliv víru na uzdravení a poslední zbytky motivace a pozitivního myšlení byly pryč. Poddal se tomu a nechtěl vůbec spolupracovat, plakal a říkal, že do smrti bude mrzák. Bylo to nesmírně těžké období, kdy já, jako matka, jsem musela být zlá a nekompromisní, aby začal poslouchat, a hlavně dělat to, co nám lékaři řekli. Od hospitalizace dojíždíme dvakrát týdně na ambulantní rehabilitaci, konkrétně na elektrostimulaci a fyzio cvičení. Doma cvičíme každý den.

Nyní, po třičtvrtě roce, konečně došlo k posunu, nerv a svaly se „probudily“ a Matěj začal hýbat prsty i celým chodidlem. Zbývá dořešit Achillovu šlachu. Čeká ho operace, kdy mu ji budou prodlužovat.