Naše štěstíčko se jmenuje Diego, který se narodil 11. srpna roku 2019. Celá naše rodina se na jeho příchod velmi těšila. Časem nám chlapeček rostl a první rok na světě se choval zcela normálně, jako každé jiné miminko. Začal povídat například první slovíčka. Vše se však změnilo tehdy, kdy mu bylo okolo jednoho roku a půl. S první mluvou náhle přestal a začal se chovat zcela novým způsobem. Kupříkladu velmi křičel, svou hlavou mlátil do kuchyňské linky nebo do země a byl velmi agresivní. Všimli jsme si, že toto chování není v pořádku, ale doufali jsme, že ho to po kratším čase přejde. Následovalo období, kdy Diego slavil své druhé narozeniny a jeho stav byl stále beze změny. Rozhodli jsme se tedy zajít k praktické lékařce, kde nám bylo řečeno, že má Diego stále čas a máme ho nechat být. Jeho stav však byl k neuvěření. Začal doma rozbíjet televizní obrazovky tak, že do nich házel své hračky, a také naše mobilní telefony, které házel o zem. Následovaly taktéž záchvaty vzteku, kdy začal ubližovat sám sobě a dokonce i nám – např. velmi silně škrábal či štípal a dokonce i intenzivně kousal. Nevěděli jsme, co se s ním děje a tak jsme si mysleli, že je jen rozmazlený, neboť je naše poslední dítě a veškerá pozornost a péče je vkládána do něj.
Ve 3 letech jsme jeho stav řešili s lékařem, který nás poslal k psychiatrovi. Ten nám sdělil, že Diego trpí poruchou autistického spektra, hyperaktivitou a agresivní impulzivitou. Po oznámení této zprávy doma svým ostatním dětem jsme na tom všichni nebyli psychicky nejlépe. Nechápali jsme, jak je to vlastně možné. V těhotenství jsme absolvovali všechna možná vyšetření, jako jsou např. genetická vyšetření, vyšetření plodové vody či 3D ultrazvuk a žádné vady nebyly zjištěny. Po stanovení diagnózy jsme byli zasláni taktéž na vyšetření neurologické, ušní a ke klinickému psychologovi, který nám potvrdil stanovenou diagnózu.
Následně bylo potřebné zajistit mnoho věcí pro našeho nemocného syna. Požádali jsme si o zdravotní pomůcku, a to nejdříve dětský kočárek, jelikož nám Diego usne pouze při houpání kočárku, a také přeprava po městě by pro nás byla jednodušší. Žádost nám však byla zamítnuta z toho důvodu, že Diego není neurologický pacient. Podali jsme taktéž žádost o automobil, která nám byla zamítnuta, a to dokonce dvakrát.
První jízda v MHD byla pro Diega velmi traumatizující. Po pár minutách v MHD chtěl vylézt z kočárku a začal velmi křičet. Drželi jsme ho, on nás škrábal, ječel a štípal.Na další zastávce jsme museli vystoupit. Neměli jsme již chuť ani sílu každému vykládat o zdravotním stavu našeho syna, a tak jsme se rozhodli si půjčovat automobil od našeho známého pro neodkladné cesty. Po pár měsících nám však bohužel známý oznámil, že nám již automobil nemůže půjčovat. Nastala tedy opět situace, kdy bylo nutné dorazit na lékařskou návštěvu, a tak jsme museli využít opět jízdu autobusem. Doufali jsme, že jízdu Diego zvládne, ale nebylo tomu tak.
Syn miluje vodu a plavání, a tak jsme s ním často jezdili do aquaparku. Má rád také procházky v lese. Ale teď jsme převážně doma, protože nemáme finance na koupi automobilu. Největší naše starost je však dostat se na kontrolu k lékaři, protože nemáme pouze lékaře v našem městě, ale také třeba např. v Chomutově či v Praze v Motolské nemocnici.
S Diegem chodíme do místního parku, kde se necítí velmi dobře, jelikož nemá rád větší počet lidí a jako autista je radši sám se svými blízkými, tedy s námi. Od září začne Diego navštěvovat mateřskou školu, a tím nám nastává velká kompilace. Nevíme, jakým způsobem jej budeme dopravovat do školky bez osobního automobilu. Nyní váží asi 25 kg a nedá se už nosit na rukou. Jak už již zmínila, v autobuse má záchvaty, obtěžuje spolucestujícía tato cesta je pro něj velmi stresující. Při cestě v automobilu je však velmi klidný, sedí a dívá se například na pohádky, které ho taktéž uklidňují.
Chtěli bychom tímto způsobem požádat veřejnost o jakoukoli pomoc pro zajištění osobního automobilu pro mého syna. Byli bychom Vám velmi vděční a věříme, že se najdou lidé, kterým náš příběh nebude lhostejný. Jsme rádi, že se o náš příběh můžeme podělit a předem děkujeme za jeho přečtení.
