Naděje pro Aishu ❤️

Ahoj všem.

Jmenuji se Aisha, chcete-li celým jménem Grace Aisha Bohemia Luaro. Jsem československá vlčanda a je mi 7 a tři čtvrtě. Mamka říká, že jsem pořád její mladice, ale vidím na ní, že má strach. Byla jsem u paní doktorky, kde jsem usnula (to byl teda hluboký, kvalitní spánek, to vám teda povím), ale pak jsem se probudila trošku zmatená s jizvou na bříšku. Přísahala bych, že tam předtím nebyla. Jsem od přírody zvědavá, a tak jsem poslouchala rozhovor mezi paní doktorkou a mamkou.

„Nemám pro vás dobré zprávy. Kastraci jsme nemohly provést, má nález na děloze a slezině. Zkuste konzultaci na jiné veterině pro případnou operaci zahrnující vyndání dělohy i sleziny.“

Koukala jsem na mamku a zase jsem viděla ten strach. Pořád mluvily a mluvily. Vždy jsem byla zdravá a teď operace???

Je jedna z mých dětí. Je to Aisha. Narodila se u Opavy a málem ji měl někdo jiný. Osud to chtěl jinak, dotyčný ji odmítl a já věděla, že je moje. Začátky byly náročné — štěňátko, nové prostředí, probdělé noci, pročůrané parkety, pelíšky, co záhadně vybuchly, vytopená kuchyň i pár kabelů padlo — ale byla zdravá jako řípa a úžasná jako parťačka. Roky plynuly, Aisha rostla, přišel rozchod, stěhování a střídavá péče. Naštěstí to trvalo jen chvilku a nakonec byla úplně, ale úplně moje a staly se z nás vesničanky.

Za pár měsíců se objevil náš vysněný, jak se říká ten pravý, a Aisha si ho hned zamilovala. To ona umí — projevit lásku způsobem, který vás zahřeje úplně všude na těle.

Přišlo miminko a v Aishe se probudily maminkovské pudy a první falešná březost. Kňučení, obrana, hormony. Naštěstí jsme to zvládly.

Měsíce ubíhaly a ona byla stále stejná — veselá, mazlící. Vždy jsem říkala: „Neberte si k nám nic bílého, Aishinka vás bude vítat.“ A taky že jo. Kdokoliv přišel, nikdy neunikl jejímu láskyplnému pozdravu v podobě skoku až na hlavu a pořádného francouzáka.

Přišlo druhé miminko a druhá falešná březost, tentokrát v menší míře, ale přece. Kontrola u doktorky dopadla v pořádku.

Až doteď… Přišlo hárání, kontrola na veterině, kontrola mléčné lišty — vše v pořádku — ale hárání pokračovalo déle než obvykle. Aspoň jsme si to tedy mysleli. Telefonát na veterinu: přijeďte, mrkneme. O hárání už bohužel nešlo. Kontrola vaječníků, malá cysta. „Provedeme kastraci a bude to v pohodě.“

Bohužel při operaci, která nakonec nemohla být dokončena, se zjistilo, že má zvětšenou slezinu se žlutými skvrnami a změněnou barvou, nějaký útvar u dělohy a změny u srdce. Co teď?

Zavolala jsem na další veterinu, kde provádějí větší zákroky, a domluvila se na dalším postupu.

Ve čtvrtek 4. 12. by měla podstoupit vyšetření, rentgeny a rovnou i operaci, u které pořádně nevíme, jak může dopadnout. Buď vezmou celou slezinu a zároveň provedou kastraci, nebo jen kousek… půjde to, nepůjde to, nevíme, spousta neznámých.

Co ale víme je, že o ni nechci přijít. Nikdo z nás. Miluje lidi, miluje děti a oni milují ji.

Peníze budou použity hlavně na operaci, která by měla vyjít orientačně i s vyšetřeními na tuto částku, pak se uvidí, jak se bude postupovat dále. Pokud to je skutečně rakovina, finance budou potřeba i na léky a případnou chemoterapii, ale to je otázka výsledků a průběhu operace.

Nikdy by mě nenapadlo, že budu o finance žádat touto cestou a ano, je to troufalé, ale i zoufalé.

Nevím, zda se povede peníze za tak krátkou dobu získat, ale zkusit to musím.

Moje mamka mě vždy učila poprosit a poděkovat… takže PROSÍM a DĚKUJI.

PS.: Aisha posílá pozdrav z pelíšku.