Představení sbírky
Míša, jak mu každý z okolí říká, byl velice aktivním mladým mužem. Měl rád pohyb a sporty všeho druhu. Od badmintonu, sjezdové cyklistiky, lyžování až k amatérským závodům aut na okruhu. Syna Míšu bych popsala jako věčně usměvavého, milého a pozitivního člověka s chutí do života, který by se pro ostatní rozdal. Při jednom ze svých zálib utrpěl těžké poranění páteře.
Komu pomůžeme?
Z celé řady osobních důvodů není pro mě vůbec snadné psát tento text a žádat veřejně o pomoc. Jsme obyčejná rodina, běžné starosti a radosti, obyčejné dny a nevšední zážitky. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna nám…
Byl to den jako každý jiný, normální v každém směru a pak se z něj stal den, na který vás nikdo nepřipraví. Hlavní postavou je můj syn Michael, zdravý mladý člověk a osudným dějem byla sranda akce – traktoriáda. Stačila drobná závada na traktoru, kvůli ní se zasekl plyn, stroj dostal smyk a převrátil se společně s Míšou, který zůstal pod ním. Společně s traktorem se převrátil Míšovo a náš život vzhůru nohama. Ačkoliv měl syn helmu, řídil zkušeně a situaci nijak nepodcenil, nehoda se stala, velká váha stroje rozdrtila Míšovi obratel a pohmoždila míchu v bederní části páteře. Míša necítil nohy a nedokázal jimi pohnout.
Následoval rychlý letecký transport do nemocnice v Plzni, doktoři jsou vážně machři, Míša prošel všechna možná vyšetření, první náročnou operací, přišly první zprávy, predikce, čekání, modlení, strach, druhá náročná operace. Naděje a zoufalství v jediném koktejlu, který jsme si jako rodina dopřávali každý den. Když pominul prvotní šok a rozum to začal nějak pobírat, docházelo nám, že některé věci už jsou nenávratně pryč a Míšův život už bude jiný.
Je neuvěřitelné, kolik práce, energie a péče dokáže naše zdravotnictví poskytnout a kolik toho mladé tělo vydrží. Ještě v nemocnici začaly intenzivní rehabilitace, masáže, terapie pomocí Vojtovy metody, stimulace nervů magnetoterapií, což ve spojení s mladým tělem, Míšovo životním přístupem a vírou ve vše dobré přineslo první nezanedbatelné úspěchy.
Z nemocnice následoval přesun do RHB ústavu Kladruby, kde Míša strávil čtyři měsíce a po malých krůčcích se rýsuje určité zlepšení. Míša nepřestává věřit, že se na nohy jednou postaví a bude žít plnohodnotný život, i když s trvalými následky a určitým pohybovým hendikepem, ale ta cesta je ještě hodně dlouhá, fyzicky i psychicky náročná a bolestivá.
Po skončení pobytu v RHB ústavu Kladruby nastane přímý kontakt s každodenností a realitou. Přichází Míšovo návrat do bydliště, prázdného staršího domu, který pohybovému omezení není nijak nepřizpůsoben, v jiné obci, než zbytek rodiny, do míst, kde lišky dávají dobrou noc a odkud je k lékaři daleko, přičemž další rehabilitace, práce, cvičení, kontroly a léčba jsou stále třeba. Už teď víme, že řada věcí se ukáže problematických a náročných, osobní hygiena, obyčejné uvaření kávy nebo zatopení v kamnech, úklid domu. Nejdůležitější je doprava, protože dostat se s vozíkem do běžného dálkového autobusu je nemožné. A Míša se bude dopravovat sám na rehabilitace, k lékaři, na nákupy, na úřady a časem do zaměstnání.
