Představení sbírky
Dobrý den,
v důsledku dědičné spastické paraparesy jsem více než dva roky na invalidním vozíku, díky kterému mohu jezdit do zaměstnání a samostatně fungovat. Mám solidní aktivní mechanický vozík s pevným rámem, z velké části uhrazený zdravotní pojišťovnou, který je ale s váhou téměř 14 kg pro manipulaci velmi těžký. Táta mě přesvědčil, že bych si měl co nejdříve pořídit lehčí – a to nejen kvůli snazšímu nakládání do auta, ale také přenášení.
Cvičení mi dosud zachovává možnost překonat krátké vzdálenosti či několik schodů o francouzských holích, obvykle s dopomocí, ale vynést po schodech můj stávající vozík je i pro zdatný doprovod problém. Existují vozíky s váhou (bez kol) pod 4 kg, což je zásadní rozdíl.
Ještě něco přes 2 roky nemám nárok na příspěvek od zdravotní pojišťovny, který by náklady snížil. Potřeba druhé takové kompenzační pomůcky – už jen pro případ závady – se nepředpokládá. Cílová částka vychází z cenové nabídky za individuálně zaměřený vozík na míru (211277 Kč), kde byly zohledněny zkušenosti ze stávajícího vozíku a zmenšeny vnější rozměry ve prospěch lepší průchodnosti dveřmi šíře 60 cm a manévrovatelnosti.
Komu pomůžeme?
Jmenuji se Jiří Tomek, pocházím z Olomouce. Už odmalička byly u mě občas patrné problémy s chůzí, které se s věkem zhoršovaly. Zásadní byla také včas nezachycená degenerativní choroba kyčelního kloubu. Následně došlo k odhalení postupně se zhoršující spastické paraparézy.
Rehabilitace, jóga, cyklistika a plavání mi přesto dlouho pomáhaly zachovat schopnost chodit, i když postupně už jen s trekovými holemi. S příchodem covidové pandemie, uzavřením studia jógy a přerušením praxe mé fyzioterapeutky se postupná regrese zintenzivnila. Nezvrátil ji ani intenzivní měsíční rehabilitační pobyt na specializované soukromé klinice, kam jsem se po druhé vlně covidu dostal, ani návrat k individuálním rehabilitacím.
Veškeré přesuny začaly být problematické i s francouzskými holemi – přidaly se bolesti ze spazmů (křečí) a značná únava způsobená extrémní náročností dříve běžných činností. Přestal jsem zvládat dopravovat se do práce. A tehdy, jako OSVČ, jsem už nedokázal plnit nové požadavky zákazníků a dokončil jen dobíhající projekty.
V této době mi naštěstí dodali stávající invalidní vozík, a situace se – i přes nutné učení se novým dovednostem a nelehkou adaptaci na život na vozíku – začala stabilizovat. Dokonce jsem získal zaměstnání ve firmě, kde z toho, že je člověk na vozíku, „nedělají vědu“.
Lehký mechanický vozík je pro mě prostředkem ke snazšímu zvládnutí cestování do práce a realizaci dříve běžných návštěv rodiny – a snad i jiných cest, na které si sám zatím netroufám.
