Kniha bude vyprávět příběh muže, který 25 let života žil v tiché válce s rodinou, s lidmi, se systémem a sám se sebou. Příběh života, který byl protkán dramatickými vzestupy, úspěchy a okázalou i prostopášnou zábavou, ale také neuvěřitelnou sérií pádů, kotrmelců a osobních katastrof.
Kniha SEBEPROJEKT je autobiografie člověka, který zažil časy hojnosti, finanční svobody i kontakty s vysoce postavenými politiky či multimilionáři. Žil však i obscénním životem, ve kterém na plno pocítil alkoholové a drogové zlo, násilí, dluhové pasti, sexuální zmatenost i nenasytnost. To nakonec vyústilo v neúspěšný pokus o sebevraždu následovaný pádem na zdánlivě definitivní dno. Vše bylo způsobeno vlastním selháním, prostředím, ve kterém vyrůstal, a všemi myslitelnými souvisejícími událostmi, které vždy až absurdními zvraty překonal a jež budou v knize popsány.
___
Ahoj, jsem Mirka a ráda bych Vám představila Honzu a jeho neuvěřitelně dramatický příběh.
S Honzou jsme se seznámila opravdu velkou náhodou, neboť v době, kdy se mi uvolnil pokoj, se ke mně prostřednictvím Twitteru dostal jeho příběh. V té době byl už bezdomovcem. Nicméně stejně jako mnoho jiných, i mě zaujalo jeho odhodlání nevzdat se. Jeho upřímné a pokorné zpovědi, vlastní sebereflexe bez příkras a velmi dramatický životní příběh okořeněný vlastním specifickým pohledem na svět byly vlastně mimořádným počinem v dnešním světě dokonalých instagramových účtů.
A tak jsem mu nabídla možnost přespání ve volném pokoji, než si něco najde. Po osobním setkání požádal o možnost dlouhodobého bydlení, aby se mohl soustředit na práci, kterou měl již zajištěnou, a knihu, kterou měl v plánu psát. Ráda jsem vyhověla.
Jelikož znám velmi bolestné a citlivé detaily jeho příběhu, které zasahují až do jeho hluboké rodinné historie a které Honza nemůže v knize vynechat, přijala jsem nejen nabídku korektury této knihy, ale také jsem se rozhodla zaštítit tento projekt, aby mohl knihu napsat i s ohledem na svou rodinu pod vlastním pseudonymem. Pravdivé vyrovnání se s hořkou minulostí je ostatně jeden z důvodů, proč se knihu rozhodl napsat.
A mohu Vám prozradit, že je to opravdu šílený příběh, jehož začátek Vám Honza popíše sám.
Začátek konce (autor knihy)
„Bylo 19. 7. 2022, brzké ranní hodiny, a já stál na zábradlí balkonu v několikátém patře panelového domu. Můj život se i kvůli pandemii v posledních letech potácel v nekonečném kruhu depresí, pádů a marných odrazů ode dna. Zdánlivě nekonečný boj s vlastním osudem se chýlil ke konci. Zkrachovala moje poslední naděje – má poslední karta, na kterou jsem vsadil vše, mi toho dne shořela před očima a život mi vybuchnul do tváře. Neměl jsem nic. Žádný plán, žádné řešení, žádné peníze. Jen dluhy, samotu a beznaděj.
A tím vrcholil 25 let trvající příběh. Ačkoliv jsem pokus o sebevraždu přežil, něco ve mně toho večera skočilo dolů. Svět nebo já se změnil. O pár dní později jsem zakládal Twitter, abych co nejrychleji prodal cenné věci. Za tři dny už jsem stál dole na ulici s třemi taškami stále bez jakékoliv vize a nově také bez domova. Stal jsem se bezďákem.
Po prvních hodinách života na ulici jsem, navzdory obavám z obrovského diskomfortu žití v následujících hodinách či dnech, naplno pocítil čistou svobodu, absolutní volnost a dokonalé zmizení všech problémů. Dokonce obrovskou materiální ztrátu osobních věcí, které jsem musel chtě nechtě vyházet, protože na ulici si do ruky vezmete jen velmi omezené množství základních potřeb, vystřídal osvobozující pocit, že už mi nemůže kdokoliv nic vzít. Tři dny na vystěhování sotva stačily k tomu, abych se sbalil a prodejem několika věcí získal aspoň nějaké peníze. 25 let života jsem mlčky a s extrémním vzdorem proti tisícům vzpomínek, jež každá jednotlivá věc probouzela, nelítostně vyházel do popelnice. Desítky kusů oblečení jsem věnoval na charitu a zkoušel prodat cokoliv s hodnotou, výrazně pod cenou. Pocity bezstarostného osvobození od všeho ale brzo vystřídal strach. Strach z lidí, strach z noci, strach z hladu, zimy, alkoholu a drog. Ovládl mě strach i z toho, že se nedokážu ubránit ničemu… Nejbližšími celoživotně zadupávané sebevědomí přineslo strach i z kolemjdoucích. Utekl jsem na opuštěné místo a tam přečkal první noc. Můj život objevil nové dno. Jsem odpad společnosti, symbol lidské neschopnosti, je konec, říkal jsem si.
(foto: prvni nocleh na ulici)
(foto: první ráno na ulici)
Dny utíkaly pomalu. Ačkoliv svět na první pohled fungoval ve své obvyklé rychlosti, chladné bezohlednosti a bez špetky pozornosti pro člověka, který ze soukolí robustního systému lidské společnosti vypadl, měl jsem pocit, jako bych stál někde na hranici časoprostoru, kde čas běžel pomaleji. Jako bych z pozice slepé větvě evoluce pozoroval postupně se vzdalující nevšímavý ruch lidstva na cestě za budoucností, ale beze mě.
Ovšem úplně neviditelný jsem nebyl. Twitterový účet mi při zoufalém prodeji věcí přinesl několik desítek sledujících, kteří věnovali pochopení či milé slovo. Hrstka lidí, kteří se v tom každodenním ruchu a při všech svých starostech zastavili, aby pohladili opuštěnou, životem orvanou a zpráskanou duši. Asi jako když si jeden ze stovek kolemjdoucích všimne klečícího žebráka a pár vteřin svého času či svých peněz věnuje jeho bezúčelné existenci, existenci vyřazené z provozu.
Záchrana a závazek
Z desítek dobrých lidí se staly stovky a pak i tisíce. Obrovská pomoc lidí, kteří svým pochopením a podporou probudili v temnotou pohlcené duši naději, víru v lidstvo a sílu. Absolutní rezignaci nejen na systém, ale i život zastavila jako boží osvícení nezištná dobrosrdečnost úplně cizích lidí. Během pár týdnů jsem zase bydlel, oběhával pohovory a s obrovskou duševní podporou tisíců neznámých začal psát nový životní příběh.
A tentokrát v celé své značně hořké pravdě i sám před sebou. Pochopil jsem, že abych nalezl klid, aby se kolečko vzestupu a pádu neopakovalo, musím klid najít v sobě.“
(foto: prvni den v novém bydlení)
První foto knihy je ilustrativní, fotka vlastní, nohy autora.
