Chlapec „beze jména“ (12 let)
Svoje jméno vám raději říkat nebudu, nechci, aby někdo poznal, že jsem to já, a věděl, co všechno jsem si prožil.
Jsem normální kluk, ale můj životní příběh bohužel vůbec obyčejný není.
Když se dívám zpátky na své první roky života, vidím strach, osamělost, beznaděj, šeď… ustrašenou mámu, bráchu i sebe, jak se každý den ujišťujeme, že dnes už bude líp… že se táta vrátí z práce
v lepší náladě a večer bude klid… snad… Někdy byl… a někdy ne…
Nikdy jsem o tom nikomu neřekl, protože jsem se styděl. Styděl jsem se za to, že mám takového tátu a že proti němu nic nezmůžeme. Občas se mě ve škole některá z učitelek zeptala, jestli jsem v pořádku… Odpověděl jsem, že ano… Stejně by mi asi nevěřila…
Sousedi občas něco slyšeli, ale nikdy nic neudělali. Myslím, že se táty také báli…
A pak jsme se s mámou stěhovali… už ani nevím, kolikrát… z jednoho bytu do druhého, z jednoho města do dalšího… aby nás táta nenašel…
Pár týdnů, někdy měsíců byl klid, ale pak nás znovu našel, nastěhoval se k nám a začalo to nanovo. Křik, hádky, výhrůžky, nadávky, někdy rány… Máma zbitá… Já s bráchou přitisknutí ke zdi, bojíme se pohnout… Uklidňuji ho, že to dobře dopadne, je ještě malý…
A pak zase další útěk… Zase do města, které vůbec neznáme… Kde si budu muset zase zvykat na nové bydlení, novou školu, nové spolužáky… Ale třeba to tentokrát už vyjde… Třeba nás tentokrát už nenajde… A my budeme moct začít žít život beze strachu, urážek, ponižování, ubližování… Vlastně takový normální život, který jsem já nikdy nepoznal…
Vím, že možná nebudete věřit, že jsem tohle všechno prožil… Kéž by to tak bylo…
Toto je jeden z příběhů dětí, které našly společně se svou mámou bezpečné bydlení v našem azylovém domě. S chlapcem ”beze jména” jsme rok terapeuticky pracovali a pomáhali mu najít v jeho životě oporu a smysl. Po odchodu z azylového domu se s mámou a bratrem přestěhovali do jiného města a rozhodli se začít žít svůj život od nuly, ale bez násilí.
