Každoročně si v Nezabudicích na začátku července připomínáme výročí od smrti nezabudického rodáka Jaroslava Fraňka. 1. července 1943 jej nacisté poslali pod gilotinu v berlínské káznici Plötzensee. „Moje drahá ženo Tánino. Dnes večer musím odejít – modli se za mne – jsem kupodivu klidný a smířen se vším,“ napsal tento podivuhodný muž svojí milované manželce Antonii v posledním dopise několik hodin před popravou. Jeho poslední myšlenky mířily sem, do rodného Křivoklátska, k lidem a místům, které měl rád. Vzpomínky na Křivoklátsko jej neopouštěly v zákopech první světové války i během legionářské anabáze napříč nekonečnými ruskými dálkami. A jak víme z jeho dopisů, dodávaly mu sílu a radost i během dvouletého věznění v německých káznicích a v těch nejtemnějších okamžicích, kdy slunce už neodvratně mizelo za obzorem a neodvratný konec byl blízko.
Jaroslav Franěk se bohužel nikdy nedozví, že se vlastně dočkal nesmrtelnosti. První pomník si, aniž by to tušil, postavil sám. V roce 1934 vyrostla nad ústím Tyterského potoka do Berounky zájezdní restaurace, kterou pojmenoval U rozvědčíka. A tento Fraňkův Rozvědčík je pojmem, který dodnes znají generace vodáků i lidí, jejichž cesty se třeba jen okrajově protnou s Křivoklátskem. A na místě jednoho pomníků se začal rodit i druhý. Tentokrát literární, o který se postaral někdejší malý rybář a později uznávaný spisovatel Ota Pavel. Právě tady, nad pstruhovými vodami Tyterského potoka poznal Jaroslava Fraňka. A později ho zvěčnil ve svých povídkách. „Na tom krásném potoce se kdysi usídlil bezvadný chlap, Jarka Franěk se svou ženou. Býval rozvědčíkem v Indočíně, v Anamu. A když se vrátil, tak tu na rozcestí šedivých silnic pod Nezabudicemi postavil dřevěný stánek s pivem, rumem a žlutou limonádou a nazval jej Anamo. Natřel ho nahnědo a o kus dál na potoce postavil zděnou restauraci U rozvědčíka. Celý život zůstal srdcem rozvědčíkem, až mu Němci to srdce zabili za války ve věznici Plötzensee.“
Ota Pavel sice vojenskou kariéru legionáře Fraňka nepopsal úplně přesně, ale to podstatné postihl o to líp. Celý život zůstal rozvědčíkem… Vojákem byl i poté, co naši zemi okupovali nacisté a jako voják byl připraven přijmout boj i v okamžiku, kdy jej o to požádali jeho někdejší kamarádi ve zbrani z odbojové organizace Obrana národa. Byl to jeho poslední boj, a nakonec jej přivedl na popraviště. A proto mu chceme postavit ještě pomník takový, jaký sám prostými slovy popsal v onom posledním dopise manželce Antonii. „Dovolí-li ti to poměry, nech vystavět na seči nad modříny malou kapličku v podobě podkovy. Děkuji ti ještě mnoho za několik krásných let života, které jsme v našem krásném Skřivánčím údolí prožili. Neplač, mně již je lépe.“
Otcem myšlenky na vybudování kapličky je Zdeněk a Theodor Šámalovi, autorem návrhu Dalibor Blažek, realizace ve spolupráci s obcí Nezabudice, Muzeem T. G.M. Rakovník a Muzejním spolkem královského města Rakovníka.
