Celý život bydlím v Nepomuku, nyní již jen se svou maminkou – otec nás opustil asi před 10 lety. Od narození trpím DMO. Po počátečním vyšetření na neurologii, kde byla stanovena diagnóza, se mnou rodiče začali cvičit Vojtovu metodu, jezdili jsme do lázní a absolvoval jsem operace nohou. Asi ve 13 letech jsem zkusil jízdu na kole, resp. na speciálně upravené tříkolce. A tehdy jsem zažil něco, co jiné děti prožívají od mala. Vždy mi dělalo problém, než mozek pochopil, co mám vlastně dělat a jak šlapat. Musel jsem mít samozřejmě někoho, kdo mě na kolo posadí, připoutá tělo, nohy upne páskami do šlapek a jede se mnou jako doprovod. Bohužel přišlo několik pádů, zlomenin a blok v mé hlavě, takže jsem už na vysoké kolo nesedl. Další pokus bylo lehokolo, ale bohužel se mi vlivem obrny nohy více zkroutily, takže jsem nemohl jezdit dál.
Jedinou možností byl handbike. Shodou okolností jsem se dostal mezi partu lidí, mně rovných, pro které je sport cestou k začlenění do společnosti a kteří chtějí ukázat, že i člověk s postižením může sportovat, plnohodnotně žít a radovat se. Můj život dostal nový náboj díky účasti na Metrostav Handy Cyklo Maratonu, pořádaném organizací Cesta za snem – jde o závod, ve kterém se musí ujet 2222 km za 111 hodin. Během letošního ročníku této akce se ale moje kolo natolik rozbilo, že už nejde opravit.
