Pomoc se týká i mě, uleví se mi na srdci, že jsem opravdu pro svého syna udělala všechno co je v mých silách pro jeho rozvoj a snazší život.
Jelikož jsem samoživitelka, moc nám těch financí s dnešními cenami opravdu nezbývá. Kdyby nám občas nepomáhala rodina a tchýně, nevím kde a jak bychom na tom byli.
Patriček se narodil jako zdravé miminko. Nějaké problémy byly už v těhotenství, kdy jsem kvůli krvácení musela mít přísný klidový režim, vlastně jsem musela první 3 měsíce jen ležet a moje nejdelší procházka byla z postele na záchod. Pak porod, kdy ho nakonec museli tahat zvonem, který mu způsobil 2 velké boule na hlavičce. Nakonec bylo vše v pořádku a podle doktorů to byl zdravý chlapeček.
Prvních náznaků neobvyklého chování jsem si všimla celkem brzy, už před prvním rokem jeho života. Kroutil ručičkama, nožičkama, nezajímaly ho hračky, byl extrémně uplakaný, v noci hrozné záchvaty pláče kdy ho nešlo ničím utišit. Velmi špatně snášel změnu prostředí, větší okruh lidí a bylo na něm vidět, že byl vždy klidný jen doma.
V 18i měsících nám vyšel velmi blbě M-CHART dotazník u dětské doktorky. Neukazoval prstem, nereagoval na jméno, neuměl si sám držet láhev s pitím, nehrál si s hračkami, jen s nimi bouchal a házel o zem a na cokoliv co se mi nelíbilo reagoval brekem nebo vztekem. Doktorka nás tedy poslala na neurologii a tím se odstartovalo dlouhé čekaní na nějaký výsledek. Čekala nás foniatrie, psychologie kde jsme si počkali pár měsíců na termín. Samozřejmě kvůli Patričkovému chování, už tam nějaké podezření na PAS bylo.
Naštěstí jsme se dostali k rané péči, kde nám velmi pomohli, jak mně psychicky, tak i synovi – poradili mi jak s ním pracovat, půjčili hračky co by ho mohli zajímat, seznámili nás s rodinami s podobnými problémy. Po druhém roce jeho života to bylo opravdu čím dál těžší, když se mu cokoliv nelíbilo, začal třískat hlavou o zem, o zeď, liskat se, jen proto, že nechápal co se děje nebo proč, nevěděl jak si o něco říct. Neuměl a doteď neumí zpracovat svoje emoce.
Podezření na PAS tam podle paní psycholožky opravdu bylo, taky opoždění o cca rok. Všichni jsme doufali, že je to všechno opravdu tím opožděním a že to časem všechno dožene, říkali jsme si, že je prostě svůj a každé dítě je jiné, má čas.
Problémy s jídlem začali taky kolem druhého roku, dříve snědl úplně všechno co jsem mu dala, postupně začal vyřazovat jídla a teď jsme asi na 5i obědech pořád dokola. Jí spíš sušší typy jídel, žádné pomazánky, žádné ovoce nebo zelenina, občas banán. Vybírá si konzistence jídel, nic mokrého, táhnoucího se, kašovitého. Takže opravdu velký problém v jídle. Musíme chodit stále stejnými cestami, jinak je problém, jak nějak vybočíme z jeho režimu, je zle. V noci má občas noční děsy, kdy z ničeho nic začne křičet, plakat, nejde ho ničím vzbudit nebo uklidnit a tak mi zbývá jen počkat až to přestane a zase usne.
Cestování a nakupování je taky problém, nechce sedět v kočárku, ani v nákupním vozíku, když ho vytáhnu z kočárku, běhá po obchodě, všechno bere, shazuje no a já za ním. Nákup s ním musí být rychlý, vydrží v klidu jen když se dívá na mém mobilu na vlakové přejezdy, nebo cokoliv s vlaky.
Miluje vlaky a autobusy, chodíme si přes den sednout jen tak na nádraží, vydrží tam sedět i hodinu, jen aby viděl vlaky nebo autobusy. Má z toho velkou radost.
Patriček má rád svůj klid a svůj prostor, bydlíme sami v 1kk, takže toho prostoru opravdu sám pro sebe moc nemá. Rád se schovává pod deku, je to pro něho takový pocit bezpečí. Bohužel nemá svůj pokojíček, ale časem se plánuju přestěhovat do většího bydlení, kde mu tuto možnost budu moct dopřát.
V září roku 2022 nastoupil Patriček do speciální mateřské školy, kde je ve třídě s dalšími 5i dětmi, nosí si vlastní jídlo, spinkat chodí domů, ve školce je moc spokojený, chodí tam rád a za tu dobu co tam je udělal opravdu veliký pokrok, je klidnější a začal hezky opakovat slova, chodí zatím jen na 3 hodiny 4 dny v týdnu, aby to na něj nebylo moc. Krásně se tam o něj i ostatní děti starají, učí je jak se připravit do normálního života. Bohužel je zatím ve hvězdách, jestli to tam bude zvládat každý den 8 hodin i se spaním, abych mohla normálně pracovat.
Patriček je stále na plenách, neumí si říct o vykonání potřeby, když už ji do plenky vykoná, je mu to jedno, nevadí mu v tom být.
Po roce a půl, všech vyšetřeních a doktorech nám byla potvrzena diagnóza – dětský autismus.
Chtěla bych Vás tímto požádat o pomoc, jakákoliv pomoc nám pomůže, alespoň na nějaké pomůcky pro syna. Budeme vděční za cokoliv. ❤️
