Díky zlomené noze autora a dalším komplikacím se to bohužel trochu protáhlo. 
Proč "Fragmenty duše"?
Už od mala jsem strašně rád něco sepisoval – dokonce ještě předtím, než jsem se ve škole naučil skutečně psát. Tenkrát to teda byly jenom vymyšlené znaky a spousta otazníků, ale netrvalo dlouho a já jsem začal psát svoje vlastní příběhy. I když jsem se naučil číst, psát a tvořit věty, otazníky zůstávaly. A čím jsem byl starší, tím víc jich přibývalo. Asi si říkáte – no jasný, puberta, to je normální. Svým způsobem to prožívá každý, ale u mě se kromě těch otazníků začalo objevovat taky spoustu vykřičníků. Prázdných uvozovek. Pocitů a myšlenek, kterým lidi okolo moc nerozuměli. A právě tehdy jsem napsal svoje první básně.
Psaní jako terapie
Vždycky, když mi bylo nejhůř a v mojí hlavě zuřila bouře, papír byl můj vor a tužka se stala mým majákem. Nechal jsem svoje myšlenky volně plout po papíře, unášené prudkým vichrem mých pocitů. A když tužka dopsala a vor doplul k pevnině, najednou se ta bouřka zdála být o trochu snesitelnější. Inkoust rozpustil temná mračna a maják svítil dál. Svítil a svítit nikdy nepřestal. Psaní mi pomáhá posbírat úlomky rozbitého vraku mé mysli a vytvořit z nich loď, která už se sice na vlny oceánu nikdy nevydá, ale když k ní zabloudí jiný trosečník, stane se jeho útočištěm a dá mu naději, že té bouřce lze uniknout.
„Když ti život dá citrony, udělej limonádu“
Žít s duševní nemocí je náročné. Vyléčit se z ní je ještě těžší; obzvlášť, když má člověk pocit, že je na všechno sám. Ztracený na rozbouřeném moři jsem plul spoustu let, takže dobře vím, jak těžké je najít směr, když člověk neví, kam vlastně pluje. Uspořádání výstavy a vydání básnické sbírky mapuje moji desetiletou plavbu na vlnách života s poruchou osobnosti, a zároveň dává naději lidem, kteří na obzoru hledají svůj maják.
Kdo za projektem stojí?
Autor
Ahoj, jmenuji se Pavel Malach, je mi 27 let a už přes deset let svádím neúprosnou bitvu s Hraniční poruchou osobnosti. Po maturitě jsem měl před sebou jasný cíl – stát se psychologem a pomáhat lidem. Bohužel se v tu dobu začala ozývat moje duševní nemoc. Nechtěl jsem se vzdát a rozhodl jsem se odjet studovat psychologii na univerzitu do Anglie, ale nemoc tenkrát byla silnější než moje odvaha, a můj vnitřní svět se zhroutil.
Vrátil jsem se zpátky do Čech a rozhodl se žít zase chvíli v mojí rodné zemi. Psaní mi pomohlo najít klid uprostřed chaosu. Stalo se mým nástrojem, jak si urovnat svoje myšlenky, pocity a cíle. Po nějaké době strávené v Čechách jsem zjistil, že věci nejdou tak, jak bych chtěl. Zůstat na místě by znamenalo stagnovat, a tak jsem se rozhodl ztratit se na cestách, abych znovu našel svůj směr. Vyrazil jsem naslepo do Rumunska, kde jsem strávil rok dobrovolničením. Když projekt skončil, toulal jsem se Evropou – procházel ulicemi Francie, křižoval španělská pobřeží a nakonec zakotvil na farmě, kde jsem se snažil najít smysl ve všedních okamžicích. Cestování mi otevřelo oči, ale skutečné odpovědi jsem musel najít sám v sobě.
Dnes jsem součástí půlročního DBT programu, který mi pomáhá se sebou lépe pracovat. Není to snadná cesta, ale věřím, že když vytrvám, jednou se ke studiu psychologie vrátím a splním si svůj další sen.
Tento projekt není jen o mně – je o všech, kteří bojují s duševními problémy, kteří se nevzdávají naděje, a kteří se snaží jít dál, i když je na cestě spoustu překážek a slepých uliček. Každý malý krok vpřed se počítá. Pomůžete mi udělat ten další?
Ilustrátorka
Ahoj, jmenuji se Simona Zagrapanová a je mi 31 let. Odjakživa jsem měla v hlavě bouři myšlenek a emocí, která nešla vyjádřit slovy. Ale když jsem vzala do ruky tužku nebo štětec, najednou všechno začalo dávat smysl. Jako malá jsem snila o tom, že se stanu kosmonautkou. Jenže ten největší neprobádaný vesmír se nakonec ukázal být uvnitř mě samotné. Kreslení se stalo mým jazykem, způsobem, jak předávat to, co bych jinak nikdy nedokázala říct. Dlouhá léta jsem se umělecké tvorbě nevěnovala, protože jsem měla pocit, že ostatní jsou lepší, a že moje práce nikdy nebude dost dobrá.
Až po deseti letech mi došlo, že o dokonalost vůbec nejde. Důležité je dělat to, co nás naplňuje a dává nám smysl. A tak jsem se k umění vrátila – ne proto, abych byla nejlepší, ale proto, že mě dělá šťastnou.
Velké poděkování patří neziskové organizaci Péče o duševní zdraví, která nám propůjčí rámy pro výstavu, a také kavárně Amos v Jičíně, jež nám zdarma poskytne své prostory pro výstavu po celý duben 2025. Jejich podpora nám umožňuje proměnit vizi ve skutečnost a přiblížit Fragmenty duše všem, kterým může něco předat.
