Ramon je téměř dospělý kluk, který denně svádí těžký vnitřní boj s extrémní citlivostí, úzkostí a přetížením. Kvůli těžkému mentálnímu postižení a poruše autistického spektra je jeho komunikace velmi omezená. Když je klidný, dokáže se dorozumět pomocí telefonu nebo piktogramů. Jakmile ale stoupne jeho nepohoda, komunikační kanály se zavřou.
Ramon je velký a silný muž. V momentech přetížení nedokáže vyjádřit své zoufalství jinak než násilím – křikem, házením a ničením věcí, dupáním a fyzickými reakcemi. Může utíkat do silnice, poškozovat zařízení domu, nebo v afektu člověka stáhnout na zem a udeřit. Nejedná se o projevy zlobení nebo úmyslné agresivity. Je to čisté, bezradné zoufalství kluka, který nerozumí situaci ani lidem kolem sebe a nedokáže to vyjádřit slovy.
Péče o Ramona je tak náročná, že s ním museli zůstat doma oba rodiče. Nejprve tatínek, který má více fyzické síly, a nakonec i maminka. „Běžné věci, které ostatní rodiny zvládají automaticky, jsou pro nás obrovskou výzvou. Například jen cesta autem vyžaduje přítomnost obou rodičů – jeden člověk Ramona během jízdy zkrátka nezvládne. Abychom ho vůbec dokázali někam bezpečně přepravit, musíme neustále vymýšlet nejrůznější ochranné prvky pro něj i pro sebe.
Ramon nyní navštěvuje sociální službu pro osoby s autismem, ale bohužel jen na pár hodin v týdnu. Sehnat osobního asistenta je nadlidský úkol a z našich blízkých Ramona kvůli náročnosti jeho stavu nikdo pohlídat nedokáže. Zůstali jsme na všechno sami.
Ramon žije v domácím prostředí, které je uzpůsobeno jeho potřebám – minimum nábytku, měkké prvky, odolné věci. Věci i nábytek dokáže doslova rozštípat na kousky, jsme proto v neustálém kolotoči shánění něčeho nového. Péče o Ramona je pro nás, jeho rodiče, extrémně fyzicky i psychicky náročná. Abychom Ramona i jeho okolí udrželi v bezpečí, nutně potřebujeme přizpůsobit náš domov a zajistit odbornou podporu, kterou si sami nemůžeme dovolit.“