Pomohli jste Nicol

Ahoj,

jmenuji se Nicola, je mi 22 let a již od narození bojuji s dětskou mozkovou obrnou. 

Když mi byl rok, začali si rodiče všímat, že se mnou není něco v pořádku. Po sérii různých vyšetření lékaři diagnostikovali dětskou mozkovou obrnu (DMO), konkrétně spastickou diparézu.

Nebylo to vůbec lehké, ale rozhodli jsme se nevzdat. Neuměla jsem chodit jako zdravé dítě, takže mě rodiče všude vozili kočárku nebo nosili na rukou. Teprve ve svých 4 letech jsem se naučila lést po zemi, takže jsem konečně mohla jít aspoň někam sama a hrát si s dětmi. Chtěla jsem lést po zemi i venku, abych se vyrovnala kamarádům, když běhali. Od malička jsem byla strašně svá a nenechala jsem si nic vymluvit. Svou nemoc jsem nebrala jako překážku. Spíš jsem to vždycky vnímala jako příležitost dělat věci po svém. V 6 letech jsem se poprvé postavila s pomocí dvou fr. berlí a tak chodím do dnes. Nicméně můj postoj k životu a ke mně samotné se za ty roky nezměnil a stále se snažím dělat úplně všechno, co chci. 

Dlouhé roky jsem toužila boxovat, ale nenašla jsem odvahu. Zaprvé proto, že je to tvrdý sport a taky proto, že přece nejsem zdravá, tak jak bych mohla boxovat. Ale jsem člověk, který slovo nemůžeš nebere jako odpověď. Jsem toho názoru, že pokud člověk něco chce a nejde to normálně, vždycky je cesta, jak to udělat po svým. A tak jsem minulý rok začala boxovat – kvůli tomu, že neumím stát bez opory boxuju v sedě. Nabíjí mě to neskutečnou pozitivní energií, která mi občas schází a mám tam kolem sebe opravdu skvělý lidi, kteří mě berou úplně normálně, hecují mě a podporují. Za to jsem jim moc vděčná. 

Nedávno jsem se taky vrátila do fitka a snažím se posilovat celé tělo. Je to můj další únik z reality a opět je to pro mě skvělé místo, kde můžu bojovat i s něčím jiným než se svou nemocí. 

I když to takhle může znít, že jsem na tom dobře, chtěla bych víc. Mám v životě ještě velké plány, které musím stihnout. Na spoustu z nich bych ale potřebovala umět chodit bez opory, abych mohla dávat s klukama sparingy, koupit si motorku a nebo třeba zkusit běhat, abych zjistila, proč to všichni tak nesnáší. 

Proto jsem začala podstupovat novou léčbu na Slovensku, díky které mám velkou šanci si tohle všechno splnit. Je to léčba kmenovými buňkami, kdy mi jsou do těla darovány buňky z pupečníkové krve a ty by měly nahradit ty moje od narození poškozené buňky. Momentálně mám za sebou 3. dávku kmenových buněk a výsledky jsou neuvěřitelné. Dokážu zahýbat chodidly, lépe se mi prokrvuje celé tělo, začínám cítit některé svaly (třeba břišní) a dokážu stát na místě bez držení. Tohle všechno jsem předtím nezvládla a hlavně to poslední vnímám jako obrovský pokrok a věřím, že bych díky kmenovým buňkám mohla časem i chodit.

Léčba je ale bohužel velmi finančně nákladná a pojišťovna ji nehradí. Sama na to nestačím, a tak se obracím s prosbou o pomoc na vás. Jsem si jistá, že mi pomůže I sdílení tohoto příběhu, aby se to dostalo k co nejvíce lidem.

Veškeré vybrané finance budou použity na 3. dávku kmenových buněk v nemocnici Blue Horizon international, a.s na Slovensku v Malackách.

Mockrát děkuji všem, kteří pomůžou a přeji hodně štěstí ve vlastních bojích.

Nikča.