Představení sbírky
I opuštěné kočky mají své sny. Mnohé si přejí jediné – žit.
K pomoci opuštěným kočkám jsem se dostala víceméně osudově. Před více než třiceti lety si mě jedna kočičí cestovatelka vyhlédla. Šla přede mnou, jako by mě vedla domů. A zůstala. Tehdy jsem ještě netušila, že právě ona navždy změní můj život.
Dokonce natolik, že jsem v dobré víře opustila život v Praze a vyměnila ho za venkov, aniž jsem tušila, co vše bude následovat.
Pak už se příběh odvíjel sám. Jedna kočka střídala druhou. Přicházely opuštěné, nemocné, zraněné, staré i ty, kterým lidé přestali rozumět. Za více než třicet let se pomoc kočičím bytůstkám stala mým životním posláním.
Aby mohly důstojně žít. Bez bolesti a strachu, bez hladu a opuštění.
Jsem zde pro ty, na které se zapomíná.
Dlouhodobě řeším i venkovní kočky, jejichž teritoriem jsem se za ta léta stala já. Zajišťovala jsem jim po celé roky krmení, péči a bezpečí a pomáhala jim přežít řadu zim. Vědí, že najdou jistotu, ke které se mohou vracet. Opustit je a ponechat je jejich osudu v místě jednoduše nemohu. Pro mnohé z nich by to znamenalo přímé ohrožení života.
Mnohokrát jsem stála před rozhodnutím, kdy náklady na léčbu daleko převyšovaly moje možnosti. Přesto jsem to nikdy nevzdala. Dokud existovala naděje na kvalitní život, bojovala jsem spolu s nimi. Ne každou kočičí bytůstku se podařilo zachránit. Léčba často znamenala velkou finanční zátěž, která přetrvávala i poté, co boj skončil. Přesto jsem nikdy nelitovala, že jsem to alespoň zkusila. Protože každý život si zaslouží dostat svou šanci.
Dnes ale stojím před nejtěžší výzvou za celou dobu.
Zda v pomoci potřebným kočkám i nadále pokračovat.
Komu pomůžeme?
Smyslem této sbírky není jen pomoci kočičím bytůstkám dnes.
Smyslem je vytvořit trvalé zázemí, díky kterému bude možné v této pomoci pokračovat i v budoucnu – bez ohledu na to, kdo na toto poslání jednou naváže, podstatné je, že bude patřit kočkám.
Před lety vznikl azyl na místě, o kterém jsem věřila, že bude možné dlouhodobě rozvíjet. S odstupem času se však ukázalo, že odlehlá lokalita byla velkou chybou. V okolí se dlouhodobě nedařilo najít pomocné ruce ani zájem o kočičí osudy. Naopak v této lokalitě je kočka považována za něco nicotného, nehodného pomoci.
Obtížně se sháněli řemeslníci, služby, chyběla nezbytná dostupnost a obyčejná lidská komunikace.
Místo, které mělo být bezpečným útočištěm, se postupně stalo místem samoty, kde veškerá péče a existence zůstala na jednom člověku.
Taková dlouhodobá izolace si postupně vybrala svou daň. Když vše stojí na jediném člověku, chybí síly i možnosti řešit všechny problémy včas. Každá nečekaná událost pak může ohrozit nejen chod azylu, ale především bezpečí kočičích bytůstek. Přesně to se v průběhu let bohužel stalo.
Zlom nastal ve chvíli, kdy se zřítila část střechy domu.
Tento moment mi potvrdil, že není čas ztrácet čas. Další snaha o stabilizaci by řešila jen následky, nikoliv skutečnou podstatu.
Po dlouhých letech setrvačnosti jsem si musela přiznat, že nastal čas uzavřít jednu kapitolu a vykročit dál. Jinde a jinak.
Odpoutat se od místa, které nedokáže nabídnout podmínky pro dlouhodobé fungování, odstřihnout se od minulosti a vytvořit nové zázemí tam, kde bude mít tato pomoc skutečnou budoucnost.
Ne kvůli mně, ale kvůli kočičím bytůstkám, které naši pomoc potřebují dnes i těm, které ji budou potřebovat v dalších letech.
Dát chaosu řád a přestat se stydět požádat o pomoc.
Pro ty, které si o ni samy říci nemohou.
A nebýt už na vše sama.
