Ahoj světe, jmenuji se Dazzy a v březnu mi bude 8 let. Aspoň tomu já i všichni dvounožci kolem mě věříme.
Ještě donedávna jsem byl živý, akční a neustále veselý pejsek plemene anglický kokršpaněl. Jako úplné miminko si mně vybrala Niky – a když si mně v náručí vezla domů, slíbila mi, že mně bude milovat a starat se o mně navždy, že mně vždycky chtěla a těsně před maturitou jí rodiče ten sen splnili. A tak to až donedávna bylo. Chodili jsme po horách, jezdili na výlety, i u moře jsme byli, dokonce jsme se spolu zúčastnili závodu v canicrossu. Mně se to moc líbilo, to bahno a voda byli perfektní, i když panička byla spíše nadšená ze mě, jak mi to jde, než z toho bláta. Prostě jsme si užívali života jak to jenom šlo, každou chvilku, kdy nebyla ve škole nebo v práci jsem byl s ní.
Bohužel na podzim loňského roku mi přestalo být dobře. Nikča se mnou začala chodit k doktorům, ti do mě pořád něco strkali, brali mi krev, zkoumali mně a dlouho nikdo nevěděl, co se se mnou děje. Začala mi vypadávat srst, dělaly se mi boláky po celém těle, a během tří týdnů ze mě najednou byla nešťastná hromádka nemocné kůže, bolelo mně se koukat, jíst, a co nejhůř, nešlo mi ani vrtět ocáskem. Až jsme v prosinci jeli na Slovensko. A tam se potvrdila moje diagnóza – Pemphigus foliacea. Zní to strašně, ale ještě horší je tím onemocnět. A já bych tak chtěl zase vrtět ocáskem.
