Představení sbírky
Jmenuji se Marcela Řasová a žiji s roztroušenou sklerózou mozkomíšní (RS), která mi byla diagnostikována už v patnácti letech. I přes postupující nemoc jsem se snažila žít aktivně a nenechat se omezovat více, než bylo nutné. Loni v říjnu se mi ale život obrátil vzhůru nohama.
Krevní testy odhalily těžký zánět v těle a brzy nato došlo k septickému šoku. Následovala řada dramatických událostí: odstranění jedné ledviny, opakované operace kvůli abscesům, několikadenní kóma, dialýza, poškození střeva a nakonec vyvedení ileostomie.
Zachránili mi život, ale probudila jsem se téměř nehybná. Od té doby je každý den boj – o návrat k pohybu, k soběstačnosti i k naději na lepší zítřky. Čeká mě dlouhá cesta rehabilitací, speciálních pomůcek a úprav, které mi pomohou zvládat každodenní život.
Komu pomůžeme?
Od malička jsem milovala pohyb a sport. Lezla jsem po horách a skalách, jezdila na kole, běhala závodně. Bavilo mě posouvat hranice a překonávat překážky.
Když mi bylo patnáct, přestala jsem cítit a dobře ovládat nohu. Lékaři mi potvrdili diagnózu roztroušené sklerózy (RS). Chůze byla čím dál těžší, ale nevzdávala jsem se – s holemi jsem zvládala kratší cesty, na výlety a do divadla mě už doprovázeli přátelé s invalidním vozíkem.
Navzdory častým hospitalizacím a únavě jsem dálkově vystudovala vysokou školu a získala titul Ph.D. v oboru kinantropologie se specializací na taneční a uměleckou výchovu. Věnovala jsem se práci s lidmi – vedla tanečně-pohybové terapie pro pacienty s RS, pro seniory i pro lidi s Alzheimerovou chorobou. Učila jsem děti na flétnu.
Díky Sportovnímu klubu vozíčkářů jsem se mohla dál věnovat sportu – jezdila jsem na handbiku, monoski a dokonce tančila na vozíku. V sólové kategorii jsem se stala mistryní České republiky a s tanečním partnerem jsme se připravovali na mistrovství Evropy v Praze.
Pak ale přišel zlom. V říjnu 2024 se u mě objevil těžký zánět, který vedl k septickému šoku. Následovala série náročných zákroků – odstranění ledviny, opakované operace, několikadenní kóma, dialýza, poškození střeva a vyvedení ileostomie. Zachránili mi život, ale probudila jsem se neschopná se sama otočit.
Po měsících v nemocnici jsem se vrátila domů a začala znovu bojovat. Díky intenzivní rehabilitaci, rodině a přátelům se pomalu zlepšuji, ale pohyb je pro mě stále velmi omezený a vozík je nezbytným pomocníkem.
