Připravované CD Cestou k naději by také mohlo nést podtitul „můj hudební životopis“, protože svým způsobem odráží moji muzikantskou cestu, nebo přinejmenším tu její linii, která je založena na mé vlastní tvořivosti a hledání a která začala dávno – v hloubi 70. let minulého století a odvíjela se v doteku s bluegrassem, world music a moravskou lidovou hudbou.
Když nás v roce 2019 předčasně opustila zpěvačka a houslistka Jitka Šuranská, moje dlouholetá příležitostná spoluhráčka, myslel jsem, že je konec i s mým hraním. Vedle bolavého pocitu ztráty smyslu vlastní hudební existence se mi další činnosti – publicistika a redaktorská práce – do budoucna zdály jedinou perspektivou.
Po vydání dvou dílů Zápisků potulného lidopisce (Galén 2020 a 2021) jsem čas od času z těchto svých fejetonových souborů předčítal a přišlo mi vhodné mluvené slovo zpestřit hudební vsuvkou – pár tóny na mandolínu. Jen tak, zlehka, co mi půjde z rukou. Začal jsem znovu nacházet cestu ke svému nejbližšímu hudebnímu nástroji a začaly se mi vynořovat naléhavé motivy z mé muzikantské minulosti i z hloubi mé současné duše. Odhodlal jsem se nakonec zachytit něco z toho, co se mi v duši rozehrávalo, na nahrávce, již jsem pojmenoval názvem Cestou k naději.
Po létech téměř nulového provozování hudby jsem se však dostal do fáze, kdy jsem se této oblasti vzdálil, jak jen možno: Nečtu už noty, necvičím techniku, nehraju v žádné kapele. „Moje tóny“ mi jdou jen z paměti a ze srdce. Možná přesně tak, jako tomu bylo kdysi u dávných lidových muzikantů. Jediným způsobem, jak „zapsat“ tyhle mé hudební impulsy, bylo natočit je. Pustit se na dobrodružnou cestu s velkorysým studiovým parťákem, který bude trpělivě zachycovat moje intuitivní hledání. Našel jsem takovou spřízněnou duši ve zvukaři Broňku Šmídovi, bez něhož by „zápisky potulného mandolinisty“ nemohly získat konečnou podobu. Titulní strana bude vypadat takto(viz úvodní obrázek): grafik Pavel Brabec ji vytvořil z fotografie, kterou jsem pořídil v podchodu pod řečkovickým nádražím s náhodným a ochotným psím kamarádem, který se jmenuje Gap.
FILOSOFIE CD
Mým záměrem bylo vytvořit zvukový příběh, svého druhu reportáž, k čemuž mne inspirovala má desetiletá rozhlasová praxe. Přestože by se jednotlivé hudební obrázky daly přiřadit k různým žánrům (lidová hudba, folk, world music, liturgická hudba atd.), je to především mozaika hudby, která mne niterně oslovuje a každý motiv je pro mne stejně důležitý. Stará moravská píseň „Myselko, mysel má“ stejně jako středověká duchovní píseň „Sacris solemniis“ nebo americký tradicionál „Wayfaring Stranger“, který jsem poprvé nahrával kdysi v polovině 80. let s příležitostným sdružením Blue Water Mill Band a odtud jsme jej převzali do Poutníků.
Vedle vlastního studiového natáčení jsem chodil s malým nahrávacím zařízením po světě a natáčel zvuky, které tvoří naše akustické životní prostředí. Stavba, dopravní křižovatka, jedoucí vlak, nádraží, hospoda, ulice, kostel, tramvaj… Ze zurčícího potůčku v řečkovickém Zamilovaném hájku se tak na mé nahrávce může stát i řeka Jordán, kterou nakonec všichni v životě nějak překročíme, každý svým způsobem.
Všechny nástroje jsem si natočil sám – mandolíny, housle, pastýřskou píšťalku, chřestítka, tleskání… Dokonce občas i zpívám. Mám na nahrávce jediného hosta, svou sedmiměsíční vnučku.
Celý příběh trvá zhruba 42 minut, a i když bude na CD rozdělen na jednotlivé tracky, tak je to ve skutečnosti nepřetržitý zvukový proud, audiofilm, a tak bych si přál, aby jej posluchači také přijímali.
