Představte si, že váš partner pomalu umírá. Každý den sledujete, jak odchází. Každý den může být ten poslední.
Broněk bojuje už čtvrtým rokem s rakovinou plic. Konkrétně se jedná o adenoidně cystický karcinom. V jakém stádiu? Prý nelze určit. Léčba je komplikovaná, pomalá a nejasná. A pro nás někdy i nepochopitelná.
Uplynulé roky byly zatěžkávací zkouškou pro nás všechny. I když se všude mluví o prevenci, preventivně vás nikdo nevyšetří. Navíc se často neřeší příčina, ale až následky. Broněk byl poprvé hospitalizován s nejasnými bolestmi a dušností už před šesti lety. Tehdy to označili jako infarkt – ale kdo má infarkt půl roku každý den?
Bolesti i dušnost se zhoršovaly, přidala se únava. Konečně RTG. Sláva, teď se konečně začne něco dít. Vážně? Nemůžete dýchat, dusíte se – a na první vyšetření, resp. návštěvu ordinace, vás objednají až za tři měsíce?! A pak na každé další vyšetření čekáte zase několik týdnů. Podařilo se nám tu první lhůtu zkrátit na tři týdny, ale čekání pokračovalo dál.
A když už se konečně dostanete do té správné ordinace, první, co se dozvíte, je, že musíte změnit pojišťovnu. Že nádor je inoperabilní. A že chemoterapie na tento typ nádoru nezabírá.
Zbývala naděje v podobě radioterapie. Ta částečně pomohla – nádor se zmenšil, ale zůstal. Přesto byl Broněk označen za „vyléčeného“.
Po roce – recidiva. Nádor se opět zvětšil. Zkouší se chemoterapie. Ta, která údajně nezabírá. Skutečně nezabrala.
Dnes už zbývá jen občasná kontrolní bronchoskopie. Při té poslední jsme se dozvěděli, že i v druhé plíci něco roste. Ale asi máme čas (ironie) – kontrola je objednána až za dva měsíce.
Bojujete o přežití a zároveň bojujete se systémem.
Paliativní léčba? Jen to, co si člověk sám zjistí a vybojuje.
