Jendovi je čtrnáct let. První noční epileptický záchvat měl v deseti a půl a od té doby se objevují dál… Vždy ve spánku, náhle a bez varování. Usne jako zdravý kluk a uprostřed noci se mu najednou rozjede záchvat, který musí někdo hned řešit. To je naše běžná realita.
A tak hlídám. Sama. Každou noc, často po malých intervalech, abych ho zkontrolovala. Roztříštěný spánek, dlouhodobá únava a neustálý stres se za roky nastřádaly. Být stále ve střehu je vyčerpávající, ale jiná možnost není – to ví každá máma. Někdy pomáhá i jeho starší bráška.
Nemoc samozřejmě ovlivňuje i jeho školní život. Jenda je chytrý, pracovitý kluk a záleží mu na tom, aby byl součástí kolektivu. Jenže zatímco ostatní kluci řeší, kdo bude s kým na pokoji, Jenda řeší, jestli ho tam vůbec vezmou. Blíží se studijní výjezd do Anglie a škola zatím váhá, protože si netroufá hlídat noční záchvaty. A právě to je pro Jendu nejtěžší – ne diagnóza samotná, ale možnost, že ho nemoc vyřadí z aktivit, které tvoří přátelství a sebevědomí.
