První vidle mi do mého podnikání hodil Covid. Dělal jsem, co šlo. Vařil jsem jídlo s sebou. A až to opravdu šlo, tak jsem se s vervou pustil do vysněné práce. Naučil jsem se vařit českou i světovou kuchyni moderním způsobem. Vymyslel jsem několik úspěšných gastronomických akcí.
Myslel jsem si „že život je gombička“. Z ničeho jsem si nedělal těžkou hlavu. Ani z mé nemoci.
Druhý vidle do mého podnikání hodil 12.února 2024 doktor oznámením „Dostavte se zítra k chirurgickému řešení“. O co šlo? Bolela mě noha. Očekával jsem „banální“ zákrok.
Skutečnost? 14.února 2024 mi amputovali pravou nohu nad kolenem. Do týdne operovali břicho pro zauzlení střev. Probudil jsem se bez nohy a s vývodem.
Paráda! Sny fuč. Vaření v háji. Život v tahu. A já tomu věřil.
Nevím přesné datum, kdy mi došlo, co opravdu chci. Chci se znovu vrátit k tomu, co miluji. Chci znovu vařit. Chci znovu rozdávat radost v podobě dobře uvařeného jídla. Chci znovu tančit po kuchyni. Těším se na kvalitní výdej jídla, který se skládá pouze z pěti kroků :-)
Břicho to pochopilo, uzdravilo se, ale noha… A tak si teď jen sním, jak běhám kolem výdejního stolu. Vedle vyleštěného předehřátého talíře pro hosta připravená zeleninka v misce, na grilu voní masíčko, na sporáku v jednom hrnci probublává omáčka, ve druhém se právě dovařily brambory a z bujonšálku voní bazalkové pesto vlastní výroby. A já se vidím, jak s úsměvem nesu dokonale naservírovaný talíř před svého hosta.
Otevřu oči, realita, noha prostě chybí.
Třetí vidle už nechci, jen vidličku :-)