Pošleme Báru za delfínem.

Jmenuji se Bára, je mi 37 let a jsem na to patřičně hrdá, protože každý můj den, který prožiju, je jeden velký zázrak.

Jsem člověk, který by chtěl žít naplno, avšak můj handicap a sled událostí v mém životě to tak úplně neumožnuje. Narodila jsem se s Dětskou mozkovou obrnou a to ovlivnil nejen můj život, ale život celé mojí rodiny. Na celý můj život. Když mi byly tři měsíce, lékaři stanovili hroznou diagnózu, řekli rodičům, že ze mě bude, když to tak řeknu lidově hadrová panenka, která nebude schopná pohybu a myšlení. Radili matce, že mě má dát do ústavu.

Máma to ale nevzdala a spolu s mým otcem se pustili do boje s nejasným výsledkem. Vzhledem k tomu, že já jsem bojovník od narození a ,,ten nahoře“ mi posílá do cesty občas zajímavé lidi.

Máma se mnou cvičila  cviky podle Vojtovy metody a fungovalo to s úspěchem. Život rodiny se podřídil tomu, aby se vyhradil čas na moje cvičení. Máma se mnou cvičila 4× denně, bolelo to, brečely jsme obě, ale pomohlo to a díky tomu dnes stojím a chodím po vlastních nohách. Trvalo to dlouho, bolelo to, ale naučila jsem se všechno jako zdravé děti. Mám jen nešikovné ruce. Chybí mi jemná motorika převážně u levé ruky, a tak tkaničky a korálky jsou mým nepřítelem. Chodit jsem začala později než ostatní děti, ale přesto jsem mohla začít chodit do běžné mateřské školky se zdravými dětmi. Absolvovala jsem základní školu, získala jsem Výuční list, absolvovala jsem střední školu a úspěšně jsem složila Maturitní zkoušku. 

Na základní škole jsem poznala šikanu, která poznamenala moji křehkou a zranitelnou duši. Moji spolužáci mě znásilnili, já jsem to nikomu neřekla, a to mi později způsobilo psychické potíže. Co mě zachránilo byl sport. Rodiče mě od mala dali na plavání, které tolik miluji dokonce jsem své zkušenosti mohla předávat dětem, učit je plavat a zbavit je  strachu z vody.  Plavání a bazén to jsou takové dvě moje životní lásky a vášně. V pubertě jsem dostala svůj první epileptický záchvat, a to mně donutilo plavání na čas přerušit. Lékaři mi nastavili medikaci a záchvaty na čas ustoupily.  V době Covidu se přidaly těžké migrény, epileptické záchvaty se vrátily a přidaly se ještě záchvaty neepileptické. Záchvaty mají podobné příznaky a někdy je těžké je rozlišit bez lékařského vyšetření. Vždy mne to ale strašně vyčerpává. Taky se u mne projevila porucha sluchu, která mi brání v orientaci v prostoru. Neslyším  na jedno ucho a na druhém mám zbytky sluchu, a proto musím nosit sluchadlo.

Věřím, že mi Delfinoterapie by mohla zmírnit mé epileptické i neeptileptické záchvaty. Zbavit mě depresí a migrén při kterých bolestí zvracím a nejsem schopná běžného života. Delfinoterapie probíhá v Turecku v Antalyii po dobu 10 dnů. Je to alternativní léčba, zdravotní pojišťovna ji nehradí a z mého částečného Invalidního důchodu nejsem schopna si na ní našetřit. Pracuji v tiché kavárně pouze 4 hodiny denně víc nezvládnu. Samotná terapie stojí 2850 Eur, což je asi přibližně v českých korunách 70 000 Kč a není v tom zahrnuté ubytování a letenky. Peníze, které získám ze sbírky budou použité na Delfinoterapii, letenky a ubytování pro mě a mého manžela, který mě kvůli mému handicapu musí doprovázet.  Věřím tomu, že delfíni dokážou mnohem více než si my lidé myslíme.  

Všem moc děkuji za pomoc a finanční dar, který mi velmi pomůže. Předem dekuji za sdílení mého příběhu a jakékoliv finanční částky, kterou mne podpoříte… Pokud by se vybralo více peněz, než potřebuji na Delfinoterapii, tak by byly použité na pomoc Tichému světu, který zaměstnává neslyšící osoby.