Haf, teda… ahoj, po vašem lidským. Jmenuju se Bali a jsem zlatý retrívr. O nás retrívrech se říká, že jsme… odpusťte mi to slovo… pažraví. Prý zblajzneme všechno, co je v našem dosahu a nevím, jak ostatní retrívři, ale já teda dělám v tomhle své rase moc dobré jméno! Můj poslední úlovek byla kompresní podkolenka, kterou jsem v nestřežený okamžik ukořistil ze sušáku. Teda, ona panička si na mě dává pozor, protože ví, že žeru kde co, ale tuhle fusku prostě neuhlídala!
Nebudu lhát, kompresní ponožky nejsou na žraní moc dobré a mně začalo být zle jako psovi. Nechtěl jsem jíst, nechtěl jsem pít, pořád mi bylo na zvracení a kašlal jsem. Na veterině řekli, že je to psincový kašel, který na podzim vždycky řádí a poslali mě domů. Jenže! Panička není žádná hlupačka a ví, že když nežeru, je něco fakt hodně špatně. Zvlášť když mi šly od huby sliny jak kdyby přede mě někdo dal pečínku. Akorát, že, i kdyby ji tam dal, já bych nejedl. Měl jsem plné bříško té zpropadené ponožky. A tak se jelo na veterinu znovu.
Vyšetření břicha, rentgen, sono a že prý mám v břiše cizí předmět. No aby taky né! Když jsem ho sám snědl. Jenže neumím mluvit lidsky a na mojí psovštinu nikdo z dvounožců nereagoval. Následovala akutní operace, z které si pamatuju jen to, jak panička brečí.
Vezmu to hopem skokem! Já sežral totiž i tu druhou, jenže na to doktoři nepřišli a i když se dušovali, že v břiše už nic není, byla tam! Tu jsem až o pár dní později s fakt velkou bolestí zadečku vykadil. Auuuuuu.
Teď se zotavuju po operaci, dalo by se říct, že to nejhorší mám už za sebou, jenomže paničku děsí ještě jedna věc a tou je účet za operaci.
