Děvčátka se narodila poměrně komplikovaně v 32. týdnu těhotenství, přičemž ani jejich pobyt v bříšku u maminky Evy neprobíhal standardně. Dodatečně diagnostikovaný transfuzní syndrom je pak hlavní příčinou všech následných komplikací dcerky ( spastická forma DMO, aj.).
Baruška dosud není schopna chodit, neboť jí v tom brání ztížená koordinace dolních končetin vlivem narušeného propojení mozkových hemisfér. Rovněž verbálně komunikovat je Barča schopna jenom omezeně. Má za sebou několik epileptických záchvatů a nedávno podstoupila již druhou operaci zraku (strabismus). Život jí jistě ztěžuje i jistý výpadek zorného pole.
Přes všechno vyřčené je ovšem rozenou bojovnicí a navíc na to všechno není sama…
Bára má skvělou ségru Adélku a my jako rodiče děláme vše myslitelné pro to, aby dívenka měla i přes své hendikepy co největší životní možnosti. Naše snaha je od samého počátku také naštěstí vyživována její veselou povahou, dojemnou trpělivostí, ale i neskutečnou zarputilostí. Je pak až s podivem, co všechno navzdory hendikepům je malá Baruška schopna vykonat, vycítit či slyšet. Jak ta má bohatý niterný život…
Nakonec tohoto příběhu je potřeba zmínit, že naprosto „mimo diagnózy“ naší dcerky jsme měli možnost dostatečně dobře pochopit, že usměje-li se Bára na někoho, obejme-li jej, nebo snad dokonce i políbí, zažil dotyčný člověk v ten okamžik tu nejupřímnější a nejčistší náklonnost a lásku…
