Eliška přišla na svět jako prakticky zdravé miminko, a nic během těhotenství nenaznačovalo, že by mohlo být něco jinak. Ve dvou měsících jí však byla diagnostikována epilepsie, což zásadně změnilo život nejen jí, ale i celé rodiny. Maminka trávila s Eliškou mnoho času v nemocnici, protože záchvaty se postupně zintenzivňovaly a léky nepřinášely potřebnou úlevu. Každý záchvat navíc znamenal ztrátu dovedností, které si Eliška pracně osvojila. Pro rodinu to bylo velmi náročné období, obzvlášť když prvorozený syn právě nastoupil do první třídy a také potřeboval pozornost.
Eliška začala sedět až ve čtyřech letech a chodit o dva roky později. Chůze však nebyla stabilní – nožičky kroutila dovnitř, zakopávala o ně a často padala. Byla navíc hyperaktivní, což situaci ještě ztěžovalo. Ve 13 letech prodělala vážnou hospitalizaci v Motole. Kvůli častému zvracení nemohla užívat léky, její tělo bylo slabé jako hadrová panenka a epileptické záchvaty přicházely i několikrát denně. Po určité době záchvaty překvapivě ustoupily, ale její chůze se začala výrazně zhoršovat.
Dnes je Elišce 26 let. Už není schopná samostatné chůze – po bytě se pohybuje pomocí chodítka nebo leze po čtyřech, což je pro ni rychlejší a bezpečnější. Venku a na výletech používá elektrický vozík. Jeho přeprava do auta je však velkým problémem, protože maminka musí vozík rozebírat, včetně vyndání baterie, která sama o sobě váží 25 kilogramů, zatímco vozík dalších 30 kilogramů.
Maminka, která o Elišku pečuje již delší dobu úplně sama, často využívá pomoc ochotných lidí z okolí. Přesuny vozíku jsou však stále velmi fyzicky náročné, a proto se rozhodla zažádat o nové prostornější auto vybavené nájezdy (ližinami). Ty by umožnily snadné naložení vozíku bez nutnosti jeho rozebírání. Jako ideální vůz byl vybrán Citroën Berlingo.
Eliščini rodiče se rozvedli, když jí bylo 21 let. Od té doby zůstala maminka na vše sama. Situace se dále zkomplikovala, když musela maminka ukončit svou podnikatelskou činnost v obchodě s výtvarnými potřebami, který sama vybudovala a vedla 11 let ve Slaném. Eliška měla v prodejně svůj pracovní koutek, takže s maminkou mohla trávit celé dny. V roce 2024 však bylo denní dojíždění z Kounova u Rakovníka a péče o Elišku již fyzicky i psychicky neúnosné, a proto byla nucena podnikání opustit.
Touto cestou by maminka ráda požádala o příspěvek na automobil, který by umožnil důstojnou přepravu Elišky k lékaři, na nákupy, do přírody, stacionáře a na další potřebná místa. Jakýkoli příspěvek na tuto pomoc si rodina nesmírně váží.
