Dříve jsem byl aktivní nejen jako fotograf a cestovatel, ale i sportovec. Mimo jiné jsem lezl po skalách a lítal paragliding. Po pádu na padáku jsem zůstal nějakou dobu úplně nehybný – kompresní zlomenina 11. a 12. obratle. Museli mě znovu učit chodit. Asi 2 roky na to jsem měl v práci menší úraz hlavy. A tehdy to začalo. Po týdnu jsem nebyl schopen zaostřit, což je pro fotografa tragédie. Navíc jsem měl problém s rovnováhou, a když jsem chtěl něco říct nebyl jsem schopný artikulovat. Obvodní lékař nevěděl co se mnou a nechal mě převézt do nemocnice. Tam neurolog vyřkl ortel – Roztroušená skleróza. I k tomu pádu na padáku prý mohla přispět první ataka. Tenkrát mi nedocházelo, co to znamená, teď už to bohužel vím.
Ještě před třemi lety jsem měl v posudku napsáno jen OZZ osoba zdravotně znevýhodněná. Dnes již mám 2. stupeň OZP, stav se stále zhoršuje a já už vím, že to nikdy lepší nebude. Už nikdy nebudu sportovat, nebudu fotit, nebudu cestovat a prozkoumávat nové kraje. Je velmi pravděpodobné, že můžu skončit na invalidním vozíku.
Proto potřebuji psího kamaráda, který mi pomůže s běžnými každodenními úkony. Pořídil jsem si štěně Zlatého Retrívra. Myslel jsem, že dokud ještě trošku můžu, zvládnu si ho jako asistenčního vycvičit sám. Ale to jsem se opravdu přecenil. A i když je Maxík moc učenlivý, tohle sám nezvládnu. Oslovil jsem proto organizaci, která se zabývá výcvikem asistenčních psů ( www.asistencnipsi.com ), aby mi Maxíka vycvičili. Zjišťuji, že mi hodně pomáhá i po psychické stránce.
