Aranka se narodila do naší rodiny jako 3. miminko. Po porodu skončila nečekaně naše holčička na novorozeneckém JIPu se silnou svalovou hypotonií. Byla jako hadrová panenka, chyběly jí základní reflexy, neplakala, minimálně se hýbala, nebyla schopná sát ani polykat. První 4 měsíce byly jako černá noční můra, Aranky tělo bylo jako bez duše a celé dny a noci snaha o krmení, cvičení a objíždění všech možných i nemožných lékařů a odborníků.
Ve 4,5 měsících nám konečně začala lehce sát z kojenecké lahvičky a my slavili velký úspěch. V 6-ti měsících Arance diagnostikovali genetický syndrom Prader-Willi. Ten se vyznačuje poruchou funkce hypotalamu v mozku, který řídí značnou část hormonů v těle, silnou hypotonií, opožděným psychomotorickým vývojem, malým vzrůstem, poruchami metabolizmu, mentální retardací a dalšími. Největším strašákem je pro všechny rodiče fakt, že tyto děti začnou mít okolo 2. roku života vlčí hlad, který nejde nikdy nasytit.
Máme za sebou první rok, Aranka se umí posazovat, začíná lézt a snaží se o stoj. Naše rehabilitační lékařka říká, že ještě nikdy neviděla tak šikovné děťátko s PWS. Je to důsledek Aranky nesmírné snahy a trpělivosti a také neustálého cvičení s ní (cvičíme Vojtovu reflexní lokomoci, Bobath koncept, orofaciální stimulaci, logopedii a další možné i nemožné posilovací cviky, docházíme na hipoterapii 5× týdně, ve zbytku volného času s ní plaveme a jezdíme několikrát ročně na plavecké pobyty).
Aranka ale stále hůře polyká, je velmi tichá, moc se neprojevuje, její mentální věk je dle lékařů kdesi okolo 9. měsíce.
