Náš příběh
Když mi bylo 11 let, začala jsem si šetřit na svého prvního koně – malá bojovnice, jenž měla svůj cíl. Tvrdě jsem sbírala každou korunu od babiček a následně dřela po brigádách stále dokola a dokola, až jsem si ve svých osmnácti letech pořídila Quida. Měli jsme roky seznamovací – když jsem si ho přivezla, hektické – když jsem zjistila, že zadarmo to u něj mít nebudu, bolestné – kdy jsem se ho bála, páč on měl vždy svůj názor a já dělala nespočet chyb, nádherné – když jsem poznala pocit spojení mezi námi, cestovní – kdy jsme byly jen on a já, dlouhé dny a tisíce kilometrů společně a nakonec i roky, kdy jsme přestali být jen jeden pro druhého. V té době mě náš vztah inspiroval k rozdávání pocitu radosti a souhry. Na popud Quida vznikl Ranč U Jasanu tak, jak ho známe dnes.
Po dlouhé stavební fázi a ve snaze postavit naše zázemí tak, aby bylo vhodné a dostačující více koňským i lidským kamarádům, jsme začali s Quidem znovu trávit svůj čas na plno. Jedna práce střídala druhou a já cítila, jak naše spojení opět sílí, jak se vrací a propojujeme se tak, jak tomu bylo dříve – jedno tělo a jedna mysl. Naše poslední dobrodružství nás odvedlo na Dobrošov a jeho okolí. Právě zde jsme se poznali a naše seznamování i první kroky probíhali tady. Pozdravili jsme nás ranč a koně, jenž znával, prošli naše staré stezky, řeky a údolí, cválali ty NAŠE louky a on nespěchal, rozhlížel se po kraji, povídal si se mnou.
Večer jsem přespali na Borové u Náchod. Zpívala jsem mu od táboráků a usínala těsně u něj. Druhý den jsme se vraceli domů. Spadlé stromy v místních lesích nám dávali zabrat, ale on byl profík, nezaváhal a nesl mě k cíli, šplhal, skákal, klouzal ve stoprocentní důvěře. Oběd v Pekelské chatě, hodina pauza pro nás oba a ta nemilá nehoda, kdy se můj milovaný nákrčník rozbil, při úvazu jednoho z poníků. Nedalo se tedy nic dělat a já nasedala. Jela jsem první ve skupině svých koní na padu a jen tak, bez ničeho v rukou. Houpal se se mnou na zádech po stezkách a já zavřela oči. Cítila ho, přenášela jsem váhu a on zatáčel, zastavoval, podsazoval se a vytahoval. Miluji tuhle naši hru. Je to tanec dvou bytostí v nádherném rytmu klapání kopyt o zem. Jen on a já, poslední koupání v řece, poslední stoupání a ohlédnutí na zpět do Pekelské údolí. Po cestě vzhůru mě z čistá jasna přepadla podivná myšlenka. Co až tu se mnou jednou nebude? Jak budu žít, fungovat, zmocnil se mě strach a dokonce i slza padla z oka. Oklepala jsem se. Ale no tak Lůco, co tě to napadá, proč to řešíš? Jsme tady společně a je nám dobře.
Poslední louka, poslední cval, přejít cestu. Domov je na dohled a nádherná scenérie přehrady Rozkoše nás vítá. V tu chvíli, z čista jasna, padá k zemi i se mnou na zádech. Okamžitý, telefonát veterináři, převoz na kliniku.
O nemoci Quida
Jednalo se o nárůstek v břišní dutině vypadající jako kulička na šňůrce. Starší koně je mají často. V běžném pohybu se omotal kolem tenkého střeva a zaškrtil ho tak, tím způsobil koliku, nedokrvení střeva, jeho nekrózu a to v místě úplně nejvíc hluboko uvnitř koně. Díky tomu to nebylo znát pohmatem ani vidět na ultrazvuku. Našlo se to až při operaci na klinice, když ho druhý den otevřeli.
Nešlo dělat vůbec nic, přišla jsem se rozloučit. Popřála jsem mu dobrou noc a požádala ho, ať na mě tam nahoře počká. Vždycky jsem se na něj mohla spolehnout, a tak vím, že tak učiní.
