Stanislav Holotík je Válečným veteránem. Bosna, Kosovo, Afghánistán, africké Mali. Zažil si ostřelování raketami i objev masového hrobu. V armádě to dotáhl na vrchního praporčíka 74. mechanizovaného praporu „Plukovníka Bohuslava Malečka“ v Bučovicích. Rodinou i kolegy vážený muž se ctí, který nikdy neváhal sloužit a pomáhat druhým. Zúčastnil se akce Mosty nebo odstraňování obrovských škod po povodních 1997 a 2002 v rámci celé České republiky. V prosinci 2018 mu ale dramatická událost změnila život a on sám je teď odkázán na pomoc svých nejbližších.
Komu pomůžeme?
S manželem jsme se seznámili v 19 letech ve Bzenci, kde Standa absolvoval základní vojenskou službu a hned nato se stal vojákem z povolání. Tato práce ho vždy velmi bavila a naplňovala. Žil svou prací, ale starost o rodinu, kterou jsme brzy založili, pro něj byla na prvním místě. Postupně jako voják sloužil v Bzenci, Hranicích, Přáslavicích, Bučovicích a já ho s dětma s láskou následovala. Působil také na šesti zahraničních misích. Velmi jsme se o něj báli, ale vrátil se vždy v pořádku. Kromě toho, že miloval svou práci a rodinu velmi rád četl, lyžoval, jezdil na motorce a pracoval na zahradě.
V prosinci 2018 se nám všem zhroutil svět. Standovi se při práci na zahradě udělalo špatně. Naštěstí byl se synem, který hned zavolal záchrannou službu. Jednalo se o cévní mozkovou příhodu. Následovalo několik vážných operací, mimo jiné operace spočívající v odstranění lebeční kosti kvůli otoku mozku. V kritickém stavu bojoval Standa o život. Nikdo nevěděl, jestli se ještě probudí. Lékaři nás připravovali na nejhorší. Hlavou se mi v té době honily nejrůznější myšlenky, cítila jsem zoufalství a beznaděj.
Do nemocnice jsme jezdili každý den, četli jsme mu oblíbené knihy, pouštěli mu písničky, které měl rád, mluvili na něj a věřili, že to zvládne. Když se konečně probudil z umělého spánku, prognózy nebyly moc dobré. Ochrnula mu celá levá strana těla. Povzbuzující bylo snad jen to, že poznal všechny blízké, a to nám dávalo naději, že bude v pořádku. Po dlouhém pobytu v nemocnici následovala péče v rehabilitačním centru. Začít co nejdříve rehabilitovat po mozkové mrtvici je důležité pro pozdější fungování těla. Cvičení bylo bolestivé, úmorné a psychicky velmi vyčerpávající jak pro Standu, tak i pro mě a okolí. Když jsme se Standou vrátili domů, byl sice v lepší kondici, ale stále na vozíku. Vzdala jsem se svého zaměstnání a stala se jeho pečovatelkou na plný úvazek dle slibu, který jsem mu dala. V dobrém i ve zlém, v nemoci i ve zdraví.
Standa má pevnou vůli, a i když to jde pomalu, dělá velké pokroky. Je schopen udělat několik kroků o berli a dokáže se najíst lžící. Stále ale potřebuje pomoc s přípravou jídla, při osobní hygieně, oblékání i obouvání. Standa se stále smiřuje s tím co se stalo, a musí se s tím naučit žít. Je ale šťastný, že tu zůstal s námi, stejně jako my, a je odhodlaný dělat maximum pro to, aby se vrátil zpět k plnohodnotnému životu. K tomu ale potřebuje další pravidelné rehabilitace.
Pojišťovny tyto programy neproplácí a bohužel už nadále není v našich silách hradit rehabilitace a neurorehabilitační programy pro dospělé z našich vlastních prostředků.
Standa je rozený bojovník, který se snaží bojovat za šťastný život, který ho bude naplňovat. My mu v tomto boji pomáháme, a budeme Vám vděčni, jestli ho podpoříte i Vy. Děkujeme
