Mílu znají dřívější spolupracovníci i včerejší pacienti jako sestřičku s ohromným srdcem. Dokázala se vždycky zastavit, s každým si popovídat. Našla si čas na sebemenší bolístku pacienta, na sebenicotnější problém svých kolegyň. Pro nás to byla super kamarádka, bezva vedoucí v práci, člověk, co měl vždycky chvíli na to, aby vám poradil, popovídal si s vámi. Byla bezednou studnicí všemožných předpisů, výjimek a nařízení, kterými se musí řídit všechny zdravotní sestry. Kdykoliv jsem potřeboval, mohl jsem vzít telefon a zavolat. Nikdy nic za rady nechtěla.
Bohužel zemřela přesně tak, jak žila. Uprostřed práce.
A holkám najednou chybí takový ten pilíř, na který každý z nás během dospívání spoléhal.
Pro svoje holky to byla ikona. Tak velká, že se obě dvě rozhodly jít v jejích stopách. Obě dvě se rozhodly, že svojí budoucnost spojí se zdravotnictvím. A navíc ještě s hasiči, po tátovi.
Míša je nyní ve druháku, na střední zdrávce, Terka teď bojuje s maturitou, aby mohla jít dál studovat na sestřičku. Takže holky ještě chvíli potřebují naší pomoc. A ani jedna není zvyklá si o pomoc říkat. Bez slova jí poskytnou hned, ale sami o pomoc si říct neumí.
Právě proto se na vás, hasičskou rodinu, obracíme s prosbou o pomoc. Právě proto jdeme za všema dámama s lampičkou, za všema chlapama, co jsou sestřičky, ale vlastně jsou to bratříčci.
