Dne 13. 7. 2008 s nadšením nastoupil Michael do auta, aby dojel do policejní školy. Chtěl být policejním psychologem. Ale do školy nedojel, osud to chtěl jinak. Do cesty mu vstoupil déšť…mokré listí…smyk…strom…náraz…
Kvůli nepřízni počasí také bohužel nedostatečná první pomoc, což mu bylo osudným. Další bylo škatulkování pacientů. I přes veškeré naše apelování na jejich rozhodnutí . Stejně jejich ortel zněl „kóma vigile“…
Proč? Za ta léta jsme zjistili, že je to taková známka. Stopka, která Vám zmaří veškerý další vývoj. Nedosáhnete na speciální pomůcky, rehabilitaci, příspěvky a jiné.
Na úřadě posloucháte, že když na to nemáte, tak ho dejte do ústavu.
Na pojišťovně, že jim je to líto, ale nespadáte do žádné kategorie.
Takže rok Michael ležel v nemocnicích na různých odděleních, což bylo nutné. Dál buď LDN nebo domácí péče. Volba byla jasná, domácí péče.
Za ty léta vidíme Michalův posun. Od asistované pomoci, až po úchop předmětů. Jako rodina jsme se naučili s Michalem komunikovat, odezíráme, co potřebuje.
