Narodil se 14. 4. 2002 v Liberci mamince a tatínkovi, dá-li se jim tak říkat. Z útlého dětství si mnoho nepamatuje. Matka ho opustila už v jeho 6-ti letech, odcestovala do Anglie, kde si pořídila novou rodinu. Důvod odchodu se Nik nikdy nedozvěděl, ale velmi mu chyběla. Opustila svého chlapečka a nechala ho tady jeho otci, nebo spíš tyranovi, který Nikolase už od malička zbytečně mlátil. Prakticky nepotřeboval žádný podstatný důvod k tomu, aby byl násilný, aby ho uhodil, kopl, zfackoval. Například Nik vzpomíná, že když jednou psal domácí úkol, otci se něco nezdálo (přitom jen potřeboval vysvětlení, pomoc s úlohou) a jeho otec ho silným úderem hodil na roh stolu, z čehož má památku v podobě jizvy u pusy na celý život. Bohužel neměl malý Nikolas ani možnost kam se schovat, svůj pokoj, koutek, nic takového. Neboť žili s otcem, jeho novou přítelkyní a jejími dětmi na ubytovně v osmi lidech. Byli ubytováni v jednopokojovém bytě jen s nábytkem pro nutnou potřebu. Často neměli ani co jíst, natož aby měl například na jízdenky do školy. V takovýchto podmínkách se odehrávalo celé Nikolasovo dětství. Byl pod takovým tlakem, že pravděpodobně to byl důvod, proč dostal do života ještě více naloženo.
Již ve 14-ti letech začal trpět častými bolestmi břicha, bylo mu zle od žaludku, měl zimnice, chodil spát i se dvěma mikinami na sobě a to hned po škole, trpěl neuvěřitelnou únavou. Jednoho večera měl tak silné bolesti na hrudi, že ho do nemocnice musela odvézt záchranka. Vyšetřením se zjistilo, že srdce a tlak jsou v pořádku, nicméně si ho nechali v nemocnici na pozorování. Po odběrech krve následoval okamžitý převoz do Fakultní nemocnice Motol na oddělení onkologie. Vůbec nechápal co se s ním děje. Prošel příjmem a čekal na vyjádření. Po nějaké době přišla sestra s lékářem a oznámili mu, že půjde na sál, kde mu implantovali port do hrudníku nad srdce. Denně polykal 15–20 prášků.
Zhruba po měsíci ležení v nemocnici mu byla řečena diagnóza. Rakovina uzlin (Hotkinův lymfon). Musel podstoupit chemoterapii, která bohužel nezabírala. Přemýšleli co s ním, jak zachránit tak mladý život, ale mnoho možností nebylo. Podstoupil silnější, účinnější a nejméně rizikovou chemoterapii. Tu velmi těžce nesl, zvracel, měl silné bolesti. K tomu se přidala otrava krve, což byla další komplikace v jeho rizikovém stavu a doslova bojoval o život. Na oddělení JIP ve FN MOTOL strávil 3 měsíce na přístrojích. Otec ho prakticky nenavštěvoval. Přijel za ním jednou měsíčně.
Nikolas byl psychicky dost na dně. Bojoval proti smrtelné nemoci a byl na to úplně sám. Pomáhali mu sice psychologové, ale žádný doktor nenahradí matčinu či otcovu náruč, pohlazení, vlídné slovo. K tomu se otec ani tentokrát nedokázal ovládat, aby v tak těžké situaci a když už přijel, udržel svůj ostrý jazyk za zuby a odpustil si další nesmyslné nadávky. Ani personál nemocnice tuhle podivnou rodinou situaci nechápal. K tomu měl otec možnost využít ubytovnu Motol, aby mohl být v tak těžkých chvílích se svým synem, ale odmítl. Každý by pochopil, kdyby měl práci, živil rodinu, ale byl bez práce. Občas měli spolu telefonáty, ale ty nebyly příliš pozitivní, spíše plné výčitek.
V nemocnici strávil cca 1 rok, poté ho pustili domů. Zhruba po týdnu musel být znovu odvezen zpět do Motola, neboť se mu přitížilo a zjistilo se, že se má zánět kolem portu. Opět skončil na operačním sále. Takhle se motal pár let v peripetiích. Jezdil pravidelně každé 2 měsíce na kontroly, kdy ho z kraje občas otec doprovázel. Poté už jezdil sám. Většinu léků mu hradila Česká průmyslová pojišťovna, ale některé si musel hradit sám a to za peníze ze školní praxe. Otec mu na ně přispíval pouze na začátku jeho nemoci. Aby toho Nikolas neměl málo, tak přes všechny tyhle strasti ho otec stále mlátil. Jednoho dne ho zbil takovým způsobem, že nevěděl kde je, jak byl dezorientovaný. Bohužel k otci se musel kvůli sociálce stále vracet. Pak ukázal fotografie, jak ho otec mlátil a mohl se Niky přestěhovat do domova Na půl cesty. Dnes už je jeho problém s otcem vyřešený, jelikož 26. 12. 2020 zemřel.
