Sbírka je zřízena za účelem získání finančních prostředků na pořízení 2 polohovacích lůžek s antidekubitní matrací, které budou zapůjčovány pacientům Domácího hospice sv. Terezie.
„Snažíme se dělat malé skutky, ale s velkou láskou k lidem. Jsme si vědomi, že to, co děláme, je méně než kapka v moři. Ale bez této kapky by tady něco chybělo.“
Domácí hospic sv. Terezie
Nově zřizovaný Domácí hospic sv. Terezie pro regionální oblast Mostecka a Chomutovska je zdravotní a sociální služba odborně pomáhající nevyléčitelně nemocným pacientům, kteří chtějí zůstat ve svém sociálním prostředí. Pacienti spolu se svou rodinou si přejí prožít společný čas, který jim zbývá, ve svém domácím prostředí.
Díky mimořádnému úsilí a nasazení celého týmu i mnoha dobrovolníků a dárců s dobrým srdcem, se podařilo zajistit a vybavit kontaktní místo hospice v budově polikliniky v Chomutově potřebným zařízením a zdravotnickými pomůckami.
Rádi bychom vytvořili pro péči o pacienty co nejlepší podmínky, a proto bychom chtěli umožnit našim pacientům a jejich rodinám zapůjčit si u nás různé pomůcky a vybavení. Některé pomůcky se nám již podařilo zajistit z darů. Vzhledem k tomu, že v České republice není hospicová péče prozatím plně hrazena zdravotními pojišťovnami, stále se nám nedostává peněžních prostředků např. na pořízení různých druhů kompenzačních pomůcek. Za peníze od dárců této sbírky bychom chtěli pořídit 2 polohovací lůžka s antidekubitní matrací (proti proleženinám). Jsme přesvědčeni, že lůžka budou pro pacienty velkým přínosem a úlevou v posledních dnech jejich života.
Můžete-li, pomozte nám, prosím. Budeme vděčni za jakoukoliv formu pomoci.
Příběh paní Petry
Mé rané dětství jsem prožila převážně u prarodičů na venkově v malé vesnici. Bylo nádherné a velmi často na něj vzpomínám. Ten pocit bezpečí, lásky, štěstí se během velmi krátkého času změnil.
Během zhruba sedmi let mi zemřela celá má rodina a já zůstala jako sirotek. Když mi náhle zemřel otec, byla jsem stará teprve 3 roky.
Moje maminka zemřela v nemocnici. Měsíc před její smrtí jsem za ní chodit nesměla. Tehdy zdravotní sestra řekla, že jsou zakázány návštěvy dětí v nemocnici. Psala jsem jí, alespoň dopisy. A dnes stále nevím, jestli je někdy vůbec dostala nebo zda je alespoň četla. A já tehdy stále věřila, že se uzdraví a vrátí se domů a vše bude jako dřív…
Nikdo mi neřekl, že je maminka vážně nemocná, že umírá. Stále si pamatuji poslední větu, kterou mi řekla, když odjížděla v noci do nemocnice, ze které se již nikdy nevrátila za mnou. Maminka zemřela 28. 1. 1990. A já zůstala sama. Bylo mi v té době 10 let. Bylo to období samoty, utrpení, bolesti a zoufalství.
Byla jsem na křižovatce svého života. Přišel čas, kdy jsem cítila, že musím jít dál, nemůžu zůstat stát na místě.
Po smrti mých prarodičů a rodičů jsem zůstala s mým vlastním bratrem, který zemřel v roce 2014 a já byla v té době s ním. V lednu 2013 mu byl diagnostikován adenokarcinom jícnu.
A začalo tady těžké životní období. Období se, kterým se těžko smiřuje, ale na které by člověk neměl být nikdy sám. Jeho rodina musela začít přijímat tento vážný a nezvratný zdravotní stav a začala se připravovat na odchod z našeho světa svého manžela, otce. A já svého bratra.
Najednou se mi změnil celý život. Můj bratr zemřel v mé přítomnosti i v přítomnosti své manželky, dvou dcer, které ho držely v posledním minutě jeho života za ruku.
Mým životním poslání věnovat se oblasti thanatologie a rozvojem hospicové péče v ČR. V roce 2020 jsem se stala zakladatelkou a ředitelkou Domácího hospice sv. Terezie pro regionální oblast Chomutovska a Mostecka.
Bc. Petra Stanislava Meinlschmidtová, ředitelka Domácího hospice sv. Terezie
