Na vietnamský ostrov Phu Quoc, který leží v thajském zálivu nedaleko Kambodži, jsem přiletěl pracovně koncem dubna. Pracovně, ale vzal jsem i svého 6 letého syna na menší dovolenou. A od té doby jsme na ostrově uvízli. Pandemie covidu, kterou Vietnam doposud zvládal velmi dobře, se bohužel začátkem května zhoršila, pravděpodobně z důvodu volna během státního svátku koncem dubna a z toho vyplývajících větších kontaktů mezi lidmi.
Vláda zareagovala rychle a tvrdě vyhlášením nouzového stavu. Byly zastaveny veškeré vnitrostátní lety, lodní doprava a celkově se zásadně omezil pohyb osob. Rovněž lety do zahraničí byly z letišť v provinciích pozastaveny a odcestovat lze pouze z Hanoje a Saigonu, kam se však nyní nedá reálně dostat. Momentálně prostě není k dispozici žádné řešení a to ani pro místní lidi, kteří pocházejí z pevniny.
Nikdo se s námi nebaví a úřady soukromé problémy lidí, kteří zde uvízli, zatím neřeší. Syn měl začátkem září nastoupit do první třídy v ČR. Vzhledem k tomu, že nevíme, kdy budeme mít možnost se z ostrova dostat, tak začal chodit do školy místní, která je ale dost finančně nákladná. Na ostrov jsem přiletěl primárně pracovně, měl jsem v plánu navázat kontakty, nutné pro zajištění potřeb české klientely v oblasti turistiky. Tedy navázat spolupráci s ubytovacími zařízeními, navazujícími službami jako výlety, pronájem dopravních prostředků apod. Doufám, že se vše pohne správným směrem a budu moci brzy přivítat hosty z České republiky a Slovenska. Ostrov by se měl v dohledné době, jako pilotní projekt uvolňování, otevřít za jednodušších podmínek pro zahraniční turisty. Vzhledem k nemožnosti návratu do místa bydliště a dalším komplikacím, spojeným s nouzovým stavem, se moje aktivity v oblasti cestovního ruchu prakticky zastavily a mohu jen doufat v brzké obnovení.
