Ani nevím, kde začít, protože je to krátká chvíle, co víme jak se věci mají. Od malička byl bráška hodnější, žádný hluk ho nevzbudil, nereagoval na svět tak jako já. Naše maminka věděla, že je něco v nepořádku, ale dle doktorů to byl jen zpomalený vývoj, protože jsme se narodili poměrně brzy, v sedmém měsíci.
Roky běžely a my s nimi. Horší bylo, že můj o minutu starší bráška byl k nezastavení, aby ne – neslyšel. Ale v té době to ještě nikdo nevěděl, chodil na různé vyšetření a padaly různé diagnózy. Například řečová hluchota, vývojová dysfázie. Žádná ale taková, od které by se dalo odrazit, nakonec přišla ta poslední, kde jsme se dozvěděli od lékařů v pražské Motole, jak to je – FILIP JE NESLYŠÍCÍ.
Jelikož se seběhlo všechno tak rychle, nemáme moc času, v prosinci jde na odlitky uší, budou mu vyrábět sluchadla. Na konci února jde na operaci. Dostane kochleární implantát, ale pouze za jedno ucho, implantát naštěstí hradí pojišťovna, ale bude potřebovat i sluchadla, které z větší části musíme hradit sami.
Příští rok bude Filípek nastupovat na internát, do školky pro neslyšící, bude mu 5 let. Bude od nás daleko a domu bude jezdit jen na víkendy. Nevím, pro koho z nás je to těžší, ale věříme, že pro něj děláme to nejlepší. Moc bych si přál, aby semnou brácha nebyl jen fyzicky, ale i duševně, aby mě slyšel, abychom si mohli říkat tajemství a měl jsem s kým vše sdílet.
Filípek je neuvěřitelně chytrý, bystrý brácha. Jeho velkou výhodou je, jelikož neslyší, vnímá hlavně očima, kdykoliv vidí, že maminka něco dělá – vyklízí myčku, rovná oblečení, utírá prach, luxuje, tak se okamžitě přidá aby pomohl. Dokáže si postavit obrovskou vláčkodráhu, kterou bych ani já ve své fantazii nevymyslel a hrajeme si s ní i hodiny. Strach je pro něj cizí slovo, do všeho jde po hlavě a já ho jen sleduji.
Má náš obrovský obdiv, jak zvládá veškeré návštěvy lékařů, je to náš hrdina!
