Moje mamka Ludmila Janáčková měla v roce 2017 mozkovou mrtvici. Zůstala ochrnutá na levou polovinu těla. Ušla obrovský kus cesty, udělala velkou spoustu práce ale je čas se smířit se situací a překonat těch několik schodů, co vede do domu. Aby se mamka dostala z domu potřebuje výtah pro vozíčkáře. I přes velkou dotaci od úřadu práce chybí skoro 70 000 korun.
Byl červen 2017 a moje mamka Ludmila Janáčková slavila padesátého narozeniny, tančili jsme, byla zábava, máma byla šťastná. Za necelé tři měsíce 2. září bylo náhle vše jinak. Našla jsem mamku ležet chroptící v chodbě na zemi. Zavolala jsem sanitku, mámě praskla výduť v hlavě. Krev ji zalila 2/3 mozku. V Brněnské fakultní nemocnici naštěstí provedli operaci a mamka přežila. Do dubna 2018 byla v různých nemocnicích, nekomunikovala, chovala se jako by byla v bezvědomí. Každý den jsme za ní chodili něco ji povídali a cítili jak nám tiskne ruku. Začali otázky, mami jestli mě slyšíš stiskni 2× ruku. A máma ji stiskla. Doktoři říkali, že to není možné, že očekávají smrt mozku. Ale my jsme věřili, asi týden před velikonoci mamka poprvé promluvila. Chtěla domů. A tak jsme začali vše vyřizovat. Po týdnu kdy jsme se s mamkou každou návštěvu bavili jsme prozradili i nemocničnímu personálu, že máma není v bezvědomí a že normálně mluví. Byl to šok. A pak jsme dostali mamku domů. Ležela na posteli. Nehýbala se, měla zavřené oči. Jediné co docela zvládala, bylo polykání. A tak jsme začali jídlem a pitím. Místo hadičkou do břicha dostávala máma jídlo i pití pusou. Po nějaké době začala jíst aniž by se zakuckala a konečně měla i sílu nasát pití brčkem. Najednou se začalo vše zlepšovat. Začala hýbat pravou nohou a pravou rukou. Pomalu jsme ji začali posazovat a i přesto, že měla zavřené oči se už dokázala sama najíst. V září šla na operaci, v Brně ji vrátili kus lebeční kosti. Táta ji říkal, že až jí vrátí kost otevře oči. A i přesto, že k tomu nebyl lékařský důvod se to fakt stalo. Otevřela oči. Na světě bylo zase veseleji. Pak jela do rehabilitačního centra a tam jí naučili jak s pravou nohou a rukou jezdit na vozíku. Překulilo se pár let, a my se tak nějak smířili s tím, že máma už chodit nebude. Dříve jsme jí na vozíku brali v pohodě ven i přes těch sedm schodů co domů vede ale tím, že se máma nehýbe a chutná jí, začala přibírat táta stárne a už nejsme schopný ji ze schodů snést bezpečně dolů. Přišel čas udělat výtah.
Tato dobročinná sbírka spadá pod veřejnou sbírku založenou pořadatelem a je pořádaná ve prospěch příjemce.
