Jmenuji se Patrik Michel a mám 17 let. Narodil jsem se se svalovou dystrofií typu Duchenne. Vím, že mi svaly časem ochabnou natolik, že postihnou i srdeční sval. Vím také, že budu jednou potřebovat dýchací přístroj, abych mohl dýchat. Přesto stále bojuji a budu bojovat dál.
Od mala mám autismus, v té době jsem ještě chodil. Pak mi začaly ochabovat svaly na nohách a měl jsem pád, při kterém jsem si zlomil krček na levé noze. Snažil jsem se znovu chodit, ale ještě ten samý rok jsem v lázních upadl a zlomil si stehenní kost na téže noze. Od té doby jsem upoutaný na vozík, nohy se mi postupně zakřivily a už se nikdy nepostavím. Poté přišla nečekaně epilepsie a apnoe na plicích. Loni mě navíc nešťastnou náhodou převrátila asistentka, což opět vedlo ke zlomenině stejné nohy. Letos mi byla zjištěna lupénka na těle.
Mám teď ochablé i ruce a už nezvednu ani hrnek – piju jen brčkem a nic neudržím. Pomáhá mi mamka, dokážu hýbat pouze zápěstím a prsty. Moc by mi s mamkou pomohlo větší auto, do kterého bych se pohodlně vešel i s vozíkem. Usnadnilo by mi to cestování, umožnilo převoz pojízdného zvedáku do lázní a k rodině, kde bych mohl zůstat i dva dny. Do postele mě už nikdo neunese, vážím 85 kg, a naše současné auto je pro mě příliš malé – dopravit mě kamkoliv je čím dál větší problém.
